21.07.16

Pavlovy Rozhovory - Rozhovor s Jenny Nowak, autorkou píšící o upírech


Málokdo z českých spisovatelů současnosti může říct, že napsalo již 19. knížek. A myslím si, že podobná situace je u zahraničních spisovatelů. A když někdo píše od roku 1994 o upírech hned po revoluci a následně dalších 18 knížek je o upírech, vampýrech, vlkodlacích atd., tak kdybych měl klobouk, tak bych smekl. Jenny Nowak právě dopsala svoji 19. knížku, a tak bylo na místě ji vyzpovídat.

 

1) Jak se z člověka stane spisovatel, když skoro celý život pracuje manuálně?

 

No rozhodně se to nestalo tak, že bych si jednoho dne řekla: „A já mám nápad. Budu spisovatelkou!“ Zvlášť když moje původní profese byla úplně jiná – po studiích jsem nastoupila jako módní návrhářka obuvi. Za „krásných“ časů socialismu se ale tak nějak přihodilo, že jsem místo u kreslicího stolu skončila v kravíně jednoho JZD v pohraničí. A protože jsem nevěřila, že někdy bude podstatně lépe a že se k nějaké práci bez vidlí budu moct vrátit, udělala jsem si dálkově školu, ze které jsem vyšla jako chovatel exotické zvěře. A právě v přípravně krmení vlčího pavilonu pražské ZOO začal o přestávkách vznikat můj první román.

 

 

2) První knížku jste tedy vydala v roce 1994. Kde jste čerpala inspiraci? Po revoluci už se sice mohlo psát cokoliv, ale tak brzo se jistě knížky nevydávaly jak na běžícím pásu.

 

 

On to hlavně napřed vůbec žádný román být neměl. Začalo to jako hromada poznámek o jednom neuvěřitelném zážitku, který mi posléze převrátil život naruby. Doslova. Pro zábavu jsem tenkrát podstoupila reinkarnační regresi, čili něco, při čem by člověk ve stavu lehké hypnózy měl nahlédnout do svých minulých životů. Nic jsem o tom nevěděla a nic nečekala. A ke svému naprostému ohromení jsem se náhle přípravy ocitla v úplně reálném prostředí Hollywoodu třicátých let! Byla jsem tam. Se všemi pocity, vjemy a detaily. Šílený zážitek. Začala jsem pak pátrat v archivech a hledat, co z toho, co jsem tam zažila, by mohla být pravda, a s naprostým ohromením zjišťovala, že skoro všechno. Zapisovala jsem to jako zběsilá, abych nic nezapomněla, a spojovala jsem jednotlivé situace do příběhu. Až měl nakonec tři sta stran. Nazvala jsem ho Nemrtvý, protože jeho hlavní postavou byl slavný filmový představitel Draculy Bela Lugosi, o kterém se už za jeho života vyprávěly hrůzostrašné zkazky naznačující, že svoji roli vlastně vůbec nemusí hrát... No a pak přišla další kniha a spolu s ní nápad, že by se mi literatura mohla stát profesí. A bylo.

 

3) Změnila jste si jméno na pseudonym Jenny Nowak, proč? Chtěla jste být anonymní, když se budete někde představovat vlastním jménem?

 

Ale to vůbec ne. První román, ten který vznikl z té hromady poznámek, mi ale vycházel v době, kdy se v nadšení z neomezeného přílivu překladové literatury docela dost utlumil zájem o tu domácí. A můj tehdejší nakladatel tvrdil – a nejspíš měl pravdu – že o prvotinu české autorky nebude zájem a že si mám tudíž vymyslet „kosmopolitně znějící pseudonym“, jak se vyjádřil. Nějaký bych si ale musela vymyslet i tak, protože v té době už poměrně známá autorka pod jménem Jana Moravcová publikovala a lidi by si nás pletli. Aby to bylo ještě zábavnější, tak ona se tak na rozdíl ode mě nejmenovala. V občance měla Jana Neumannová. Moc jsem to ale neřešila, protože v té době jsem byla přesvědčená, že první kniha bude i poslední, takže mi bylo dost jedno, jakým jménem ji podepíšu. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro upravenou verzi svého jména za svobodna. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za pár let mi ani mezi přáteli, ani v práci, ani doma v rodině a vůbec nikde nikdo neřekne jinak než Jenny a že těch knih bude každým rokem přibývat, tak bych si poklepala na čelo…

 

4) Zaměřujete se hlavně na upíry a magii, proč jste si vybrala zrovna tuto oblast zájmu?

 

Víte, ono se říká, že autor si nevybírá téma, ale každé téma si hledá svého vypravěče… Vím já, proč mě ten nápad s regresí zavedl zrovna do chvíle, kdy ve studiu Universal vznikal kultovní černobílý horor o nesmrtelném hraběti? Pátrala jsem pořád dál, chytlo mě to, pak už jsem hledala v rumunských archivech a po stopách dávných legend i historických událostí jsem šla stále hlouběji, do středověku, starověku… prehistorie. Téma nesmrtelnosti, krve, zločinu, trestu a vášně je přece věčné a fascinuje lidstvo už odnepaměti.

 

 

5) Čtete i nějakou jinou literaturu kromě upírů, vampýrů, vlkodlaků atd.?

 

Tenhle žánr vlastně paradoxně čtu velmi málo. Ono toho taky moc nevychází, když nepočítám svítící vegetariánské upíry pro teenagery. Čtu ale všechno, co mi přijde pod ruku – v zoologické terminologii bych asi byla literární všežravec. Baví mě historické romány, ale klidně i detektivky, životopisy zajímavých lidí, ale nemám problém si s chutí přečíst i otřesné slaďáky. Už přes dvacet let ale pracuju jako redaktorka pro jedno pražské nakladatelství, a protože nevím, jestli by to nebyla nedovolená reklama, tak jen prozradím, že my jsme ti, kteří poprvé vydali Šifru mistra Leonarda. Takže další spousty knih nespočtu témat a žánrů čtu ještě v počítači, zatímco rediguju jejich překlady do češtiny.

 

 

6) Jaká byla Vaše nejprodávanější knížka? A jaká měla nejvíce kladné hodnocení?

 

Největšího prodejního úspěchu se asi dočkala Čarodějka po česku, nevážný

„slabikář“ magie každodenního života pro ženské od patnácti do sto patnácti let.

A z beletrie Dračí krev, první část transylvánské série, ta v nakladatelství s příznačným názvem Netopejr vyšla už potřetí, ostatní se dočkaly zatím druhého dotisku. Nejvíc kontroverzních reakcí, a největší množství pochvalných i sprostých dopisů, vzbudila má zatím jediná publikace na politické téma, kniha o Karlu Schwarzenbergovi, očité svědectví o tom, co se dělo v zákulisí kolem volby prezidenta, nazvaná Neuhnu z cesty.

Jinak jsem ale zjistila, že co čtenářů, to oblíbených knih. Každý si najde tu svoji a o té tvrdí, že zrovna tahle je úplně nejlepší. A která je to pro mě? Vždycky ta, kterou právě píšu…

 

7) Chystáte se vydat svoji 19. knížku, o čem bude?

Právě dopsaná knížka je desátým, završujícím dílem románové řady, kterou mí čtenáři pojmenovali „transylvánská série“. To proto, že jejím hrdinou je právě proslulý transylvánský kníže Vlad, který vešel do legend jako Dracula. Jenže u mě je trochu, no dobře, tak tedy docela dost jiný, než jak ho znají čtenáři klasických hororů.

Na rozdíl od těch předešlých nebude ale tahle kniha, nazvaná V řetězech, prostě pokračováním jeho příběhů. Je to jakýsi most, který se místo aby zakončoval, obloukem klene daleko před začátek, napřed do časů dácko-římských válek. Krvavá historie začíná. Staletí běží a světem táhne pro změnu Bič Boží – Attila. Všechny nitky, všechny ty červené pramínky se zase stékají do Rumunska, kde už se píše rok 1431 po Kristu a vladař očekává narození dědice. 

 

8) Můžeme Vás potkat na nějakém knižním veletrhu nebo v nějakém knihkupectví na autorském čtení například?

 

Momentálně o žádném konkrétním setkání nad knihami nevím, ale na pražském veletrhu Svět knihy bývám každý rok. Autorská čtení a besedování v kavárnách nebo čajovnách jsou taky oblíbená a letos v listopadu budu už třetím rokem patronkou a hostem gothického, převážně hudebního festivalu s poetickým názvem Magická noc trubadúrů v Kralupech, kde by se měl pokřtít nový román. Hlavní křest ale proběhne už dřív v Praze, jen ještě bohužel není známo kdy. Právě teď mi ale vychází úplně jiná a úplně nejnovější knížka – zas jednou odskok do zcela jiného žánru, Ať žije pestrý svět. Jsou to příběhy o zvířatech, hlavně o mých bláznivých svěřencích ze zoologické, ale nejen o nich. Jmenuje se Jak mi zvířata mluvila do života.

 

9) A poslední otázka na závěr: Už jste nějakého upíra viděla? J

Taky otázka na závěr: Uvěřil byste mi, kdybych řekla, že ano? J
 

0 komentářů:

Okomentovat