19.04.18

"Ty myšlenky, se kterými jsem bojovala od začátku, mám v hlavě pořád, jen jsem se po mnoha měsících terapií naučila, jak s nimi pracovat"

Poslední dobou hýbe českým internetem Kauza Koukalová a její boj s anorexií a bulimií. Jelikož si myslím, že tento případ je spíše ukázka dobrého marketingu na lepší prodej knížky Jiná, tak se v online sféře stalo to, čeho jsem se obával. Veškeré případy lidí, kteří se z těchto dvou nemoci dostali a motivují ostatní k tomu, aby se jich vyvarovaly, naprosto zmizely. A tak jsem se rozhodl vyhledat někoho takového a našel jsem. Na Twitteru slečna, jež si přezdívá Sluncofil (v civilním životě Anežka), se prostřednictvím této sociální sítě a také svého blogu snaží motivovat lidi a předávat zkušenosti ze svých nemocí. A tak jsem se zeptal na ně
kolik otázek.


1) Prošla sis nejenom anorexií, ale také bulimií. Když to vezmeš zpětně, tak co bylo tím prvním začátkem těchto nemocí? A jak probíhaly obě nemoci?



Všechny obtíže psychického rázu obvykle nevzniknou ze dne na den. Nikdy jsem neměla prakticky žádné sebevědomí, v mé blízké rodině se mi nedostávalo takové podpory, jakou bych potřebovala. Musela jsem být brzy samostatná, starat se o domácnost, a podobné věci, které by malá holka řešit vůbec neměla. V 10 letech jsem navíc byla znásilněná. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřila, protože jsem tomu nerozuměla, a myslela si, že je to má chyba, protože jsem špatný člověk. Měla jsem pocit, že když se budu ve všech aspektech života snažit být dokonalá (dcera, hospodyňka, studentka, sportovkyně), dostane se mi té pozornosti a chvály, která doma chyběla. Že tím vším odčiním “hříchy”, které jsem si s sebou nesla. S ošklivým perfekcionismem pak přišly myšlenky, tvrdící, že dost dobrá budu jen tehdy, když zvládnu nejíst. Vydržet vše. Nikdy mi nešlo primárně o to “být hubená”. Původně to v podstatě začalo jako zvrácená hra. Touha, mít vše pod kontrolou. Sama se sebou jsem dokázala vydržet jen tehdy, když jsem dokázala silou vůle přesvědčit tělo, že zvládne fungovat i bez pohonu. No, na nějakou dobu zvládlo, ale pak si řeklo dost. Přišly šílené záchvaty přejídání, po kterých jsem se nenáviděla víc, než kdy předtím. A tak jsem zvracela všechny ty potlačené pocity pryč v domnění, že se tak zbavím všech svých trápení. Na chvíli mě to sice otupilo, ale ten pocit viny a sebenenávisti, který následoval... ten bych nepřála nikomu.

2) Jak ses z těchto nemocí dostala?


Největší motivací pro léčbu anorexie pro mě byl fakt, že jsem byla už moc slabá na to, abych dělala svůj milovaný sport. Od malička zvedám lidi, dělám akrobacii, a jsem obecně velmi sportovně založený člověk. To se jaksi s nedostatečným přísunem potravy vylučuje. Já ale chtěla vídat své kamarádky z tréninků, být součástí týmu, druhé (a u mě možná první) rodiny. Motivací pro skoncování z následnou bulimií bylo přijetí na vysněnou vysokou školu. Věděla jsem, že studium medicíny bude náročné, ale budu ho milovat. Nechtěla jsem si tímhle vším ten sen pokazit.

3) jak se teď stravuješ?


Miluju vaření, takže si i při svém hektickém životním stylu vždy udělám čas na to, abych si na každý den připravila zdravá vařená jídla. Jakožto sportovec si počítám množství bílkovin, které konzumuji, ale jen za účelem, aby jich bylo dost. Už se neomezují v množství, i když v hlavě tu kalorickou kalkulačku mám. Donedávna jsem si plánovala, co budu jíst každý den dopředu do puntíku přesně, ale postupně se snažím přecházet na intuitivní stravování. Chci být svobodná a nežít v zajetí čísel a tabulek, dát si celou pizzu, když na ní mám dva dny chuť. Obecně bych řekla, že jím z 80% zdravé suroviny, které si sama připravím, a ten zbytek, to je ta strava, která zase moc potěší duši:-) Nerada jídlo klasifikuji na zdravé a nezdravé, protože zpětně vidím, že obojího je v životě třeba.

4) Studuješ medicínu, rozhodla ses pro tento obor hlavně proto, že se chceš dozvědět něco víc o anorexii a bulimii a nebo to má nějaký jiný smysl?


Jsem pořád velmi výkonnostně orientovaný člověk, můj primární důvod, proč jsem se o medinu začala vůbec zajímat, byl, že jsem měla mezi spolužáky půlku třídy doktorských dětí, a ten obor byl obecně hrozně vyzdvihován a obdivován. Pak jsem se začala zajímat víc, četla knihy, koukala na videa, domlouvala si stáže... a naprosto upřímně se zamilovala. Neuvěřitelně mě fascinuje, jak lidské tělo dokáže fungovat, a vše se učím oprav
du s radostí. Stal se z toho můj koníček, k Vánocům jsem dostávala model kostry, anatomické atlasy, a odbornou literaturu, ke které se spousta lidí nedostane ani na vysoké škole.

5) Píšeš si blog a své zážitky a zkušenosti sděluješ na Twitter, co tě vedlo k tomu, abys začala tímto způsobem šířit osvětu? A už ti někdo v komentářích nebo v soukromé zprávě poděkoval za to, co děláš?


Původně jsem vše začala sdílet jen jako ventilující deníček, mě s
amotné to velmi pomáhalo. Časem se začali ozývat lidé, kteří měli podobnou zkušenost. Děkovali mi, že jim ukazuji, že v tom nejsou sami. Pak jsem se toho chytila až moc, měla jsem pocit, že musím nutně odpovídat na desítky zpráv se životními příběhy nešťastných slečen. Ráda jsem jim všem pomáhala, ale mě samotné už to škodilo. Teď vše beru víc s rezervou. Filtruji, kdy se o co podělím, když nemám síly, ignoruju všechny zprávy. Občas mě to mrzí, ale na druhou stranu sebe upřednostnit prostě musím. Ta odezva na mé příspěvky je i tak vysoce pozitivní.

6) Co je podle tebe hlavní příčinou PPP (poruchy příjmu potravy)?


Těžko házet všechny postižené do jednoho pytle, ale nejhorší je, když člověk nemá ve svém životě moc jistot. Domácí zázemí, pocit přijetí, neustálou kritiku od okolí. Začne vymýšlet, jak by mohl být lepší. S tím, co vidí všude na internetu, a ve svém okolí, zjistí, jak naše společnost neustále opěvuje snižování hmotnosti, a když ho nikdo v čas neupozorní, že je skvělý takový, jaký je, problém je hned na světě.


7) Jak se proti tomu dá bojovat? Když bych byl 16letá holka (samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že anorexií můžou trpět i kluci), tak co mám udělat, abych se vyvarovala vábení anorexie a bulimie?


Chce to najít si pár věcí, které člověka baví a naplňují. Nemusí v nich být dobrý, ale musí je dělat s láskou. Nejhorší věc, kterou může taková slečna či chlapec dělat, je porovnávat se s ostaními. Sledovat na sociálních sítích lidi, o kterých si myslí, že jsou bohové. Je fajn nechat se někým motivovat a inspirovat, ale důležité je udržet si myšlenku, že to, že je někdo jiný v něčem dobrý, neznamená, že my sami jsme špatní. Je třeba si neustále připomínat, že každý máme své skvělé i špatné vlastnosti. A že si můžeme vybrat zaměření se na ty pozitivnější :)

8) Jsi už zdravá a tě netrápí neduhy spojené s anorexií a bulimií nebo máš stále v sobě virus?


Co se psychiky týká, jsem už v léčbě hodně daleko, ale netroufám si tvrdit, že jsem vyléčená. Upřímně totiž nevím, jestli něco takového, jako úplný pokoj od všeho tohohle, existuje. Ty myšlenky, se kterými jsem bojovala od začátku, mám v hlavě pořád, jen jsem se po mnoha měsících terapií naučila, jak s nimi pracovat. Nedávat jim žádnou váhu, ignorovat je, a pokud to nejde, vyvážit všechny ty negativní mnohem více pozitivními.
Co se fyzického stavu mého těla týká, tam mám bohužel ještě rezervu. Zdravá nejsem, můj životní styl si vybírá svou daň. Zároveň ale věřím, že i tohle se srovná. Všechno to chce jen spoustu času a trpělivosti.

9) Setkáváš se s lidmi, kteří trpí anorexií? Nebo neexistuje nějaký „klub bývalých bulimiků a anorektiků“?


Na sociálních sítích toho mám plno, v reálném životě se mi občas někdo svěří, ale spíše se s podobnými záležitostmi nepotkávám. Díky Bohu. Upřímně jsem na sebe tím sdílením trochu ušila bič, PPP a duševní zdraví se na mě valí ze všech stran. Nestěžuju si, dokud jsem schopná udržet si vlastní klid (respektive na tom zatím pracuji, ale blížím se) a k tomu občas i někomu pomoci, budu v tom pokračovat dál.

10) A na závěr bych se tě chtěl zeptat, co si myslíš o Koukalové a o jejím deníčku o anorexii?


Abych pravdu řekla, zase tolik jsem celou kauzu nesledovala. Trápí mě, když slyším o dalších a dalších, kteří si tím prošli. Ještě horší pak je, když podobný problém začnou rozmazávat novináři, kteří tak úplně neví, o čem mluví. Gabču obdivuji, že s tím šla ven k půlce národa, přeci jen je to oproti mé audienci něco mnohem většího.

15.04.18

Vševidoucí kalhoty


Jsem člověk, který má rád netradiční sportovní věci. Již mám mikinu, která má rukávy jako rukavice a nebo žlutý komplet, abych byl vidět (tříčtvrťáky, tričko s dlouhým rukávem a kulicha). Ale když jsem viděl tyto běžecké legíny, tak jsem si řekl, že je prostě musím mít. Jelikož jsem nemohl najít pánské, tak jsem napsal na mailový kontakt na stránkách Nessi, zda nemají pánské a odpovědí mi bylo, že vyloženě pánské ne, avšak podobné nosí běžecký guru Škorpil, a tak jsem si objednal modročerné s modrým tričkem. A jako první běh, kdy si je vyzkouším, bude pražský půlmaratón (průběh půlmaratonu jsem popsal zde)

Trošku jsem si myslel, že když si je vezmu na sebe už při cestě ke startu, tak si mě minimálně v tramvaji/buse někdo všimne a bude na mě ukazovat, ale nakonec mi přišlo, že si mě nikdo prakticky nevšiml a ani na mě nikdo neukazoval, to samé pří závodě a také po závodě. Ale o tom jsem nechtěl psát, vrátíme se k tomu, jak se mi nosí „vševidoucí kalhoty“  a jak se v nich běhá.

Když jsem tyto běžecké legíny měl poprvé na sobě, tak jsem si připadal jako nahatý. Ne, nechci tím říct, že i když bych na ostro, tak by mi bylo vidět všechno, ale přišlo mi, že mám na sobě druhou kůži. Jako kdybych měl na sobě nějakou přioperovanou kůži. A nevím jak vy, ale když sportujete, tak potřebujete mít na sobě pokud možno co nejméně věcí (váhy), abyste se mohli zvolna pohybovat.

Když jsem běžel těch 21kilometrů, tak jsem si připadal, že ty legíny mi dodávají energii, běželo se mi v nich naprosto krásně. Musím říct, že jedinou negativní stránkou těchto legín, kterou můžu subjektivně hodnotit, je to, že když jsem měl krizi a zkameněly mi nohy, tak mi přišlo, že mám další kusy kamene na sobě, takže jsem nemohl zvednout vůbec nohy, natož udělat nějaký krok.
Ještě se vrátím k modrému tričku. Musím říct, že stejné funkce platí také o triku. Nijak mě neomezovalo v pohybu, odvzdušňovalo mi tělo a přišlo mi, že i hřeje. 

Na závěr se vrátím k těm očím. S vtipem neustále říkám, že když někdo běžící za mnou, tak se lekne těch očích a zpomalí a tím pádem bych mohl být na "bedně" J a nebo je také můžu namotivovat tak, že mě předběhnou rychleji. Těmito „vševidoucíma kalhotama“ vidím všechno a všechny, takže nikdo mému pohledu neunikne.

08.04.18

(nejen) Twitterový svět je o jednoho člověka chudší


Když umře celebrita, o které celý svět (nebo jeho země) ví první poslední díky médiím, tak se mnohdy stává, že jeho fanoušci pojmenují po něm své vlastní děti. Ale co když umře celebrita, kterou lidé znají pod přezdívkou, neznají jeho tvář a ani jméno a má také tisíce fanoušků?
Takovou otázku si pokládám od doby, kdy umřel @cvrliky. Kdo to vůbec je? Z facebooku ho zná málokdo, ale na twitteru byl „Bůh dobroty“, snažíl se motivovat lidi k lepším zítřkům, vedl blog toleranceplno.blogspot.cz, na který uveřejňoval leckdy neuvěřitelné příběhy lidí se svými problémy.        Tuto zprávu napsal jeho bratr, když jeho bratr měl zapnutý twitter
Avšak i přesto, že lidé ho znali jenom v online světě, tak se zvedla neskutečná vlna solidarity. Hodně se volalo potom, aby jeho odkaz zvedl jako padlý prapor nějaké vojenské jednotky někdo další a vedl i nadále hrdinný boj. Ale nejvíce mě
  
překvapil Ondřej Synčák. Tento twitterový (jeho fb jsem nenašel) uživatel se rozhodl, že uspořádá sbírku na věnec pro milého Cvrlikyho. Dopadlo to tak, že se vybralo tolik, že by to stačilo na několik věnců, a tak se rozhodlo, že půlka půjde na věnec a půlka na charitu. Jak to nakonec dopadlo? Vybralo se 30 tisíc od 500 lidí.
Já vzpomínám s láskou na @Cvrliky hlavně proto, že uveřejnil mé dva příběhy o strastech mého dětství. A když k tomu připočtu i ty reakce od ostatních, které byly veskrze soucitné, tak musím říct, že tento člověk objevil a sjednotil lidi „dobré vůle“.  Snad se objeví další Cvrliky, který bude šířit dobrou dál.
O úmrtí této „twitterové celebrity“  informoval Český rozhlas, Lidovky, Ihned.cz a mnozí další, takže tato informace přesáhla twitterou českou kotlinu. Také mě překvapilo, jak lidi, kteří ho osobně neznali, chtěli jet na pohřeb člověk, koho osobně vůbec neznali. Evidentně těmto lidem hodně pomohl.
Jinak jsem chtěl zjistil, jak internet zareagoval na jeho smrt. A když jsem zjistil, že docela s velkým zájmem (na googlu), tak musím říct, že takovou popularitu v podstatě anonymní osoba dlouho neměla v České republice.
Co říct na závěr? Měj se nahoře hezky a přej nám, abychom zvedli tvůj praporec do dalších bojů.
Amen

07.04.18

Jak jsem zaběhl půlmaraton v Praze v roce 2018

„Bydlím v Praze, takže proč si jednou nevyzkoušet nějaký masový závod?“ To jsem si takhle jednou filozofoval a pak jsem si řekl, že od slov přejdu k činům. Věděl jsem, že se lidé hromadně zbavují registrací týden před závodem, tak jsem si počkal na tu nejlevnější, co jsem viděl a v pátek (den před závodem, tedy 6.4.) jsem si od slečny Moniky (tímto jí děkuji) koupil registraci.
Delší dobu hlásili, že bude pěkné počasí, ale já jsem se rozhodl pro dlouhé bežecké legíny (menší recenzi udělám zítra nebo v průběhu příštího týdne), protože se mi neuvěřitelně líbily a taky bych mohl někoho dovést do cíle, kdyby se mi koukal do očí J
A přišla sobota a já jsem hned ráno, když jsem vstal, řešil první problém. Co si dám k snídani, abych nemusel při závodě do Toi Toi. Nakonec Bobík s rohlíkem a pak jeden banán. Na místo jsem přišel raději o hodinu a půl dříve a bylo to dobré rozhodnutí, protože než jsem se dostal do úschovny věcí, tak jsem musel obejít 2 bloky baráků a zároveň obejít celou úschovnu věcí, abych došel do správného vchodu.
Nebudu vás zatěžovat tím, jak jsem se producíroval po okolí. Přeskočím skoro hodinu času stráveného couráním po okolí a přejdu na start. Čekal jsem, že když poběžím skoro až od Právnické fakulty UK, tak budu od výstřelu ze startovní pistole na startu tak za 15 minut, ale mýlil jsem se. 5 minut procházky a šel jsem na to. Začátek byl úžasný (až moc). Běželo se mi lehce, ale když jsem slyšel pány přede mnou hovořit „Ty máš poslední kilometr za 5:15? Ty jsi blázen.“, tak jsem  si uvědomil, že na startu jsem předběhl dokonce vodiče, který měl dovést lidi na 2 hodiny. Ale tato radost netrvala dlouho. Přesně na kótě 14.km. Už předtím jsem zpomaloval (což můžete vidět na tabulce) a na 14km mě dostihl vodič. A taky od této doby začla moje krize. Zpomalil jsem a spíš jsem šel, než běžel.
Ale nejzajímavější okamžik nastal asi 200metrů před cílem. To se běželo přes most a pak už jenom krátká rovinka s levotočivou zatáčkou do cíle. Organizátoři udělali dost úzkou cestičku a díky tomu každý nabyl dojmu, že všude je neskutečný chumel lidí, který fandí (a on fandil). Já jsem si v tu chvíli připadal jako jezdec na Tour de France, který jede do kopce, všude jsou samí lidi a je plácán od obecenstva do zad, aby přidal (já jsem začátek mostu šel, takže to plácání do zad se mi i líbilo). Když jsem dobíhal do cíle, tak jsem si usmyslel takovou menší šílenost. Udělám kotoul. Tak jsem zrychlil, udělal jsem skok dopředu a místo, abych dopadl na červený koberec, který tam byl, tak jsem skončil zády  na retardéru a musím říct, že jsem byl rád, že jsem se vůbec zvedl. A to nemluvím ani o tom, jak jsem, při procházce „zákulisím“, kde všichni odpočívali, vypadal jako opilý, protože jsem se motal zprava doleva. Naštěstí jsem to ustál.
Když se vrátím ještě k atmosféře závodu, tak ta byla úžasná. První půlku jsem si plácnul snad s každým, kdo o to stál, v druhé půlce těch lidí, kdo si chtěl plácnout, přibývalo, ale já jsem byl rád, že mi jdou nohy, ruce odumřely už na 10.km. Ale i mezi závodníky vs diváky byly slyšet vtipy. Skupinka Španělů, která neustále vyřvávala „Espaňa“ a za mnou bylo slyšet „Chile, Chile“.

Když to shrnu, tak atmosféra půlmaratónské trati byla úžasná už jenom díky fandícím dítkům, kteří chtěli plácnutí, místy nebyla ani noha, ale to se vykompenzovalo místy, kde lidí zase bylo přehršel. Jelikož chci zaběhnout příště lépe, tak uvažuji, že se přihlásím opět.

02.02.18

Nenáviděné otázky na pohovoru

Měsíc leden byl ve znamení hledání nové práce. Nakonec dopadl úspěšně, nicméně jsem zažil spousty pohovorů, které se mi z různých důvodů nelíbily, a tak jsem se rozhodl, že v nějakém budoucím životě se stanu personalistou  a už jsem dokonce začal přemýšlet, jak bude vypadat nějaký budoucí přijímací pohovor. Ale o mé budoucí vysněné práci tento „článek“ není.
Jelikož jsem absolvoval nespočet pohovorů, tak jsem si vytipoval několik otázek, na které se mě personalisté zeptali, já jsem jim na to nějakým způsobem odpověděl, nicméně vím, že bych za tuto otázku zabíjel, protože se buď daná otázka nedá zodpovědět a nebo nemá patřit do pohovoru. Zde je můj seznam „Nenáviděných otázek při pohovoru“.
 
1) Kde se vidíte za …(doplň číslo) let?
Když jsem tuto otázku uslyšel poprvé, tak jsem paní z personálního oddělení řekl všechny svoje ambice a cíle, které chci dosáhnout (a to možná byla chyba :D ). Příště však vím, že moje odpověď bude:“ Na Vašem místě“.
Ono se taky může stát, že když odpovím, že se vidím tam a tam, tak hned druhý den se tyto mé plány můžou změnit a já budu mít jiný plán.
 
2) Jaké máte silné a slabé stránky?
Již tolikrát mě napadlo, že moje odpověď by byla „Nemám žádné slabé stránky, jenom silné“, ale být za každou cenu vtipný u pohovoru není zrovna moc dobrý nápad.  V této chvíli je na každém z nás, zda si pamatuje, co všechno bylo  v popisovaném inzerátu a podle toho odpovědět.  A pokud je někdo sklerotik jako já, tak musí doufat, že se zrovna trefí do těch stránek, které chtějí slyšet.
 
3) Řekněte mi něco o sobě?
Tahle otázka mi přijde, že druhá strana můj životopis/motivační dopis vůbec nečetl, a tak se nechce zatěžovat čtením, a tak odpověď na tuhle „otevřenou“ otázka může být jenom špatná, protože ty nevíš, zda chce pracovní zkušenosti a nebo to, co děláš ve svém volném čase.
 
Základem každé přípravy na přijímací pohovor je dozvědět se něco o dané firmě (nejčastěji z jejich stránek), protože to je většinou jejich první otázka, aby se dozvěděli, zda jste se obtěžovali něco zjistit o  firmě.
V současné době nastupuji na Krajské státní zastupitelství v Praze jako justiční pracovník.


A jaké otázky máte vy, které nenávidíte?

30.01.18

Prezidentské volby dopadly dobře

Uběhly prezidentské volby a my víme, kdo se na příštích 5 let stane naším českým prezidentem. Bude to Miloš Zeman. Ačkoliv jsem nedoštudovaný politolog (neudělané státnice), tak si myslím, že veškerá politická kampaň byla vedena tak, že ukázaly mnohé věci, o kterých bych si myslel, že se v České republice vůbec objeví.
Jak jste možná z úvodního odstavce pochopily, nebudu mluvit, že Miloš Zeman je dobrá volba pro naši zem, volil jsem pana profesora Drahoše, ale jenom proto, že jsem si myslel, že Drahoš byl lepší (a střízlivější a zdravější) varianta, když ho porovnám se znovuzvoleným Milošem Zemanem.
Nečekal jsem, že se budou tak aktivně vyvracet lži. Hlavně ze strany „podporovatelů“ Miloše Zemana, kteří založili hned dvě stránky, které se věnovali vyvracení fake news na Jiřího Drahoše. Jedna byla manipulátoři.cz a druhá popravde.cz. Zde OBYČEJNÍ LIDÉ vzali jakýkoliv argument, který mohl neoprávněně poškodit Jiřího Drahoše a přišli se správnou interpretací pomocí hledání informací na netu. Nutno ale říct, že obě strany to nějakým způsobem přeháněly.
Druhá věc, která se mi líbila, bylo podpora ostatních protikandidátů. Když Jiří Drahoš postoupil do dalšího kola, tak Pavel Fischer, Marek Hilšer a Michal Horáček (ten hlavně, když si vezmu, že hned po své porážce nabídl všechny své bilboardy JD) prakticky v ten samý den podpořily JD a ještě mu šli pogratulovat osobně do jeho štábu. Navíc první kolo 8 kandidátů (bez Miloše Zemana) byla taková poklidná přestřelka, kdežto ty dva další duely před druhým kolem byly o dost jiné. Ten v České televizi byl naprosto profesionální, ale ten na Primě byl slovy Jindřicha Šídla „koncert skupiny Ramstein“.
Na druhou stranu tyto prezidentské volby ukázaly fakt, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. A to, že v České republice chybí něco, co bych nazval politickou gramotností. Co tím mám na mysli? Bylo vidět, že se lidé aktivně zajímají o to, kdo bude naším příštím prezidentem. Ale jenom 14 dní před volbami a možná ještě takový zájem bude trvat 14 dní po nich. Ale dlouhodobé sledování politiky tu nevidím. Kdyby se lidé dlouhodobě a kriticky dívali na politiku, tak by volby mohly dopadnout jinak , protože by lidé věděli, jaké skandály/průšvihy má za sebou Miloš Zeman.
Na závěr chci říct, že teď doufám, že se občanská společnost probudí a začne veškeré kroky prezidenta (a také Babiše) kontrolovat a pokaždé, když udělají chybu, se ozvou. Navíc tato činnost se může projevit hned za 9 měsíců, protože jsou na podzim komunální volby.  
 
 
 
 


23.01.18

#metoo jako hon na čarodějnice


 Ze začátku jsem celé této akci fandil, dokonce jsem ji podpořil jedním článkem. Zde je odkaz. Když jsem viděl na twitteru hashtag #metoo a jak velké množství lidí pod tímto hashtagem píše své příběhy, tak jsem si říkal, co jsme to za hnusné mužské pokolení a kdokoliv, kdo na internetu zlehčoval tento problém, který se ze začátku zdál okrajový, ale nakonec se ukázalo, že až tak okrajový není.

Ale co se z toho teď, to se mi absolutně nelíbí. Někdo si po 30letech vzpomene,  že někdo někoho obtěžoval, a tak ho veřejně obviní a to naprosto bez důkazů. A celá společnost je natolik omezená, že na to skočí a v podstatě obviněného vymažou z filmu, z knih, zostudí ho před jeho známými a napíšou tisíc článků o tom, jaký je to sadista, pedofil nebo něco horšího. Takhle fungovaly čarodějnické procesy ve 14. století v dobách inkvizice, tak snad doufám, že se celá situace zklidní.




Zde se ukazuje četnost vyhledávání #metoo NA GOOGLU

Na tomto případu se jasně ukazuje, jak velkou moc mají sociální sítě a když se to přežene, tak to příliš hezké není. Ale samy sociální sítě nestojí za tímto „honem na čarodějnice“ , ale lidé, kteří datlují do svých klávesnic. Podle mého se tahle kampaň dostala do slepé uličky v momentu, kdy přišlo první obvinění po 20 letech bez pádného důkazu. Tehdy měly „zakladatelky“ tohoto hashtagu přijít s nějakým prohlášením o tom, že o tomto tahle kampaň není a říct, že cíl kampaně byl splněn (ukázat lidem, že obtěžování žen (a mužů) není jenom okrajové téma).




Přijde Vám, že současné #metoo je přehnané a nebo je zatím v pořádku?

Celá tato kampaň začala někdy v půlce října a od té doby bylo bez důkazů obviněno spoustu  lidí. Namátkou jsem vybral  několik titulků známých osobností .