17.10.17

#metoo aneb jak se mi zhnusil svět

Jak často se vyhledávalo na Googlu
 
 
Když jsem to viděl poprvé, řekl jsem si „Zase další „výzva“?“, ale když se tahle „výzva“ rozmnožovala a já jsem pochopil, o čem to vůbec je, začal jsem sám sebe nenávidět a všechny mužské proklel do pátého kolena.



Jistě se ptáte, co to je ten hashtag #metoo. Tento hashtag funguje na twitteru něco jako symbol sexuálního obtěžování jak pro ženy, tak také pro muže, kde každý napíše ve 140 znacích svůj případ, jak byl zneužit a nebo jak se cítil. Tato akce má ukázat, že sexuální obtěžování není jenom nějaká okrajová záležitost.  Já sám jsem věděl, že něco takového existuje, věděl jsem, že jsou ženy nějakým způsobem zneužívány, ale absolutně jsem netušil, že jich je tolik. Pro ty z Vás, kdo nemají twitter, hodím níže několik screenů + přidám jednu internetovou diskuzi.



Když čtu všechny příběhy, tak jsem neskutečně zhnusen, co dokáže „moje“ pohlaví. Chlapi, to nejste schopni najít si ženu/přítelkyni a ji normálně osahávat? To musíte sahat na libovolnou ženskou a obtěžovat ji a i když řekne ne, tak stejně pokračujete? To jsme zvířata?  Kdybych něco takového viděl, tak bych toho dotyčného nakopl tak do rozkroku, že jeho další reprodukční schopnosti by byly ohroženy.

Už jsem zažil řeči o tom, že si za to může sama. Může si za to sama v okamžiku, když kolem ní je víc chlapů a ona se nemůže bránit? Může si za to sama v okamžiku, když řekne třikrát ne a druhá strana je silnější jak ona sama? Já bych doporučil těmto chytrákům, aby se jim něco takového taky stalo.




Překvapilo mě, že i dost mužů bylo dle svých slov zneužito (často tam nepíšou, jestli to bylo muže nebo ženou). Je veřejně známo, že ženy jsou obtěžováni a u mužů je to dost tabuizované téma, ale doufám, že díky této denní akci (třeba to bude pokračovat i zítra) se toto téma široce otevře.  

A Co to vůbec je sexuální obtěžování? „Sexuální obtěžování zahrnuje veškeré nežádoucí a nechtěné sexuální návrhy, žádosti o sexuální služby a jiný verbální nebo fyzický kontakt sexuální povahy, který vytváří nepřátelské nebo útočné prostředí. Sexuální obtěžování můžeme označit za formu násilí na ženách a mužích“.Ale nemyslete si, že sexuální obtěžování může být jenom fyzické. Tím můžeme označit také i sexuální narážky, různé zvuky, gesta, hvízdání a nebo také žádosti o sex.


Tahle akce #metoo  (já taky) vznikla z podnětu americké herečky Alyssa Milano jako reakci na obvinění Harveyho Weinsteina, že znásilnil a sexuálně obtěžoval (nejenom) herečky).
 



A na závěr tu máme konverzaci jednoho pána, který napsal dnes jedné slečně poté, co napsala své přiznání


05.10.17

Volby se blíží, ale rybáře s udicí nevidím

Za 14 dní máme parlamentní volby, které můžou rozhodnout o budoucím vývoji České republiky a  kde se také ukáže, zda budeme mít jednu vládnoucí stranu a nebo směs několika stran, které ještě týden před konáním voleb jasně řekly, že spolu nepůjdou do koalice. A musím říct, že kampaň před volbami (ať už na fb, twitteru nebo letáková venku) není vůbec napaditá a zatím všechno, co jsem viděl, mě nikterak nezaujalo. Naštěstí jsem si dostatečně dopředu vybral stranu, kterou budu volit, takže nebudu m9t problém s pozdním výběrem nějaké strany. Na druhou stranu v kraji, kde budu volit, jsou lidé na kandidátce, se kterýma se prostě nemůžu ztotožnit, a tak to hodím straně jako celku.  
A teď k volebním plakátům. Aby nějaký leták v ulicích nebo v poštovních schránkách nějakého voliče oslovit, aby volil tu danou stranu, tak nesmí být nijak racionální, koneckonců většina voličů nečte programy, nepřemýšlí  do budoucnosti, spíše se zajímá o to, co jim hned po volbách strana přinese a co bude mít okamžitý efekt. Letáky by měly být emocionální, měly by cílit na lidské emoce, aby se lidé naštvali nad něčím a nebo naopak měly úsměv od ucha k uchu a smáli a potom doma nebo v restauraci svým přátelům vykládali, jak ta strana je skvělá, aby ji volili taky. Dle mého úsudku je volič magnetická pavučina, která může přitáhnout k sobě stejně nastavené magnety (omlouvám se fyzikům, pokud jsem tohle řekl špatně).
V ulicích vidíme letáky s hashtagy #Můžeme (co můžeme? Vraždit, znásilňovat, krást?) a nebo #Neuhneme (před čím? Nosorožcem, lvem?) a na nich často rozesmáté politiky, kteří se ucházejí o náš hlas. Často vídáme také stánky politických stran, kde se nám snaží promlouvat do duše, že oni jsou spása lidstva.
Takovým ústředním motivem celé kampaně je Babiš. Neříkám, že je špatný nebo dobrý, ale říkám, že má vynikající marketing, který dokáže oslovit masy. Taky proto pořád vidíme jeho ANO na špici ve volebních průzkumech (u nás volební průzkumy nemáme vůbec přesné, takže může mít I víc, ale take I míň. To v takové Francii při prezidentských volbách volební průzkumy vůbec nelhaly). Ostatní strany v tom marketing značně pokulhávají, a proto se snaží snad všechny strany vytvářet nějaké memy (vtipné obrázky), kde vedou negativní kampaň proti dosluhující vládě a říkají, že to udělají lépe. Tyto volby jsou za dlouhou dobu poslední, kde téma (kromě Babiše) není a přijde mi, že strany se víc snažily o prezentaci sebe samu jako celku než prezentace nějakého tématu, aby z něho udělaly volební trhák. 
Všude slyšíme, že mladá generace je naše budoucnost a že bychom se o ni měli starat. Ale “děcka” nechtějí, aby se o ně někdo staral, chtějí mít nějaký vzor u někoho, kdo je stejně starý jako ok. Kdo má nějakou vizi, kdo vidí teenager tak, jak se oni vidí sami.  Jedním z takových “vzorů” je Dominik Feri. Možná pro lidi od 18 do 21 let je to vzor, ale v mých očích je to jenom maskot TOP09. Když člověk sleduje jeho FB, tak je to jeden vtip vedle druhého a když už se objeví nějaký “program”, tak on řekne B, ale neřekne A. Kupříkladu naposledy měl něco v tom smyslu, že na středních školách se bude povinně vyjíždět na půl roku ven (pokud si to někdo pamatuje, můžete mě opravit). Může mi někdo říct, proč povinně? A proč půl roku?
Upřímně se těším, až bude po volbách…. Co to říkám? Potom přijde kampaň číslo 2. Prezidentské volby, ale o těch se rozepíšu po těch parlamentních.
Na závěr Vám dám takovou menší radu. Dejte si tu práci, přečtěte si program, když Vás volební letáky nechytnou u srdce a zvolte pro Vás tu nejlepší variantu. Jděte k volbám a splňte svoji občanskou povinnost.
Půjdete k volbám? A jak vy vidíte předvolební kampaň?

 

27.09.17

České školství by se mělo zamyslet samo nad sebou


V televizi  5. 9. 2017 jsem zaznamenal zprávu : „Školské odbory vyhlásily stávkovou pohotovost“.  Zbystřil jsem a začal jsem  pořádně poslouchat. Z celého asi 3minutového sdělení jsem se dozvěděl hlavně to, že odbory a posléze učitelé chtějí víc peněz. Vypsal jsem televizi s tím, že je to zase plácání do větru, protože to tu bylo mnohokrát a stejně se nic nestalo. 22. a 23. 9. 2017 jsem pořádně nedokázal sledovat, jak se situace mění. V jeden den bylo „Vyhlašujeme stávku“ a druhý den „Vláda přidá vysokým školám 3 miliardy“.  Po skončení těchto reportáži jsem se zamyslel a dal jsem si možná řečnickou otázku: „ Je jediný problém v českém školství v penězích?“

Podle mě je celé myšlení jak odborů, tak také představitelů učitelského stavu, naprosto zvrácené. Všichni si uvědomují, že když je hospodářská krize, tak je hodně peněz a když je hodně peněz, tak musí jít víc peněz do resortu školství a tedy učitelům. Ale nikdo si neuvědomuje, že dříve či později přijde krize a na co se sahá jako první v dobách, kdy nejsou peníze nebo jich je méně? Ano, máte pravdu, na platy. A to bude zase křiku, že se ničí životy, bere se práce a že nikdo z té almužny nevyjde. Navíc bych si myslel, že toto plošné přidávání by mělo jít na nějakou konkrétní věc a né, že se to bude dávat tu na vysoké školy, tu na platy učitelů, představoval bych si, kdyby se dalo třeba na mediální či finanční gramotnost či něco takového.

Ale peníze nejsou všechno. Sice jsou na prvním místě, ale to první místo musí mít pevné základy. A nevěřím, že když člověk dělá za nějaký větší peníz a práce nebo podmínky fungování v práci jsou mu nepříjemné, že bude přenášet nadšeně své vědomosti žákům. Bavím se s mnoha učiteli a jeden z větším problémů je inkluze.  Neříkám, jestli je to dobré nebo špatné řešení, ale poslouchám zainteresované osoby a ty říkají, že je to nedomyšlený krok, který měl být lépe připraven a učitelé sami nevědí, jak to bude fungovat.

Co tak sleduji, tak nejvíc chtějí změnit české školství vysoké školy. Podle mého je české školství v takovém stavu, že mu pomůže nějaký radikální řez, žádné polovičaté řešení. Jedním z kroků, které by pomohlo českému školství, by mohla být redukce počtu vysokých škol. V současnosti máme kolem 90 vysokých škol a stejný počet jich má i Itálie, která má 6x víc obyvatel jak Česká republika, takže pokud bychom to vzali tak, že Itálie má ideální počet vysokých škol, tak šestina počtu je tedy 15 vysokých škol. Když by se zredukoval počet vysokých škol, tak ty ušetřené peníze by se mohly dát na platy učitelů a do škol. Podle mého není problém ve financování školství, ale v tom, že české školství není efektivní a peníze se dávají na věci, které nejsou potřeba.

 A teď dám pohled na přijímací proces na střední školu.  Když jsem se ucházel o střední školu před těmi 11 lety, tak jsme si museli podávat jenom jednu přihlášku na jednu střední školu a to bylo všechno. Zároveň škola si stanovila vlastní přijímací testy. Nicméně za tu dobu se situace změnila k horšímu. V jednu dobu šlo podávat hned 3 přihlášky a když se člověk dostal na všechny, tak ředitel nevěděl, kolik bude mít v září žáků a nevěděl, kolik bude mít peněz na provoz školy (střední školství je financováno dle počtu žáků). V současnosti jsou to dvě přihlášky. Druhým takovým problémem, který se týká přijímacího procesu na střední školu, je ten, že  jsou jednotné přijímací zkoušky z matematiky, češtiny a literatury. Může mi někdo říct, k čemu bude takovým floristkám (nic proti nim) čeština? Pochopil bych to v rámci výuky, ale né v rámci testů na školu. Každá škola by si měla stanovit, podle čeho se si žáka vybere. 

Tohle, co napíšu, je spíš můj povzdech než nějaká kritika. Dnes na základních školách je jednou z pomůcek tablet a místo, aby děcka byla učena k tomu, aby uměla psát psace, tak se učí „psát“ elektronicky. Když vidím svého bratra, jak neumí napsat své vlastní jméno a na cokoliv, co napíše,bych měl rovnou volat nějakému grafologofi nebo někomu, kdo luští hieroglyfy, tak je mi smutno, ale třeba všechno vidím jenom černě.

Ještě bych mohl něco napsat o státních maturitách, ale to zase někdy jindy.

A jak vy sledujete situaci ve školství? Máte na nějaký názor?

 
 

23.09.17

Jak jsem se stal aktivním dobrovolníkem


Je to již 10 let, co jsem narazil na internetu (a potom postupně v různých fb skupinách) na upoutávku „Staň se dobrovolníkem“. Týkalo se to pražského půlmaratonu, kde jsem měl dostat tričko, čepici, bundu, bagetu a měl jsem dohlížet na běžce, aby běželi správně. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem vyplnil formulář o velikosti oblečení a začal si fantazírovat, jak budu předávat medaile, být vlajkonošem a nebo dokonce budu dohlížet na VIP osoby v jejich stanu. Nastal den D a já dorazil na místo určení a také ve stanovenou dobu, ale moje fantazie o práci snů vzala za své hned v prvních pěti minutách. „Budeš hlídat přechod“ jsem slyšel jako první větu od své šéfové. Tím „přechodem“ myslela ty místa, kde mohli přecházet diváci na druhou stranu tratě. Tohle hlídání jsem prováděl od 8 hodin ráno až do 6 hodin večer, navíc jsem si mohl pokecat jenom s lidmi, kteří se na závod přišli podívat a většinou to byli cizinci (a já sice umím anglicky, ale mluvit delší dobu je nad mé síly) a musím říct, že jsem byl tak unavený, že jsem si skálopevně řekl, že už nikdy nepůjdu.

Ale netrvalo to dlouho a šel jsem znova. Za necelé 3 měsíce jsem si všiml, že je další upoutávka na dobrovolnictví na pražský maratón. Původně jsem řekl rezolutní ne, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem si umínil, že tentokráte chci rozdávat medaile. A ono jo!!! Rozdával jsem doběhnuvším běžcům 4 hodiny medaile, až mě z toho chytaly křeče, takže jsem tak trošku věděl, jak se můžou cítit ti, co běželi.

Od tohoto památného dobrovolničení, kdy jsem rozdával medaile, jsem s menšími přestávkami dobrovolníkem minimálně 2x do roka  a to už skoro 10 let. Za tu dobu jsem si vyzkoušel různé půlmaratóny (jeden jsem si vyzkoušel jako závodník), maratóny, noční běhy, charitativní běhy, triatlon a nebo běhy na 5 a 10 km. Při všech těchto událostech, kde jsem dobrovolničil,  jsem potkal bezva lidi, se kterýma jsem si mohl pokecat, s některými chodím do dnešní doby na pivo, každý rok mám o nové zkušenosti navíc a také vím, co všechno stojí za tvorbou takového závodu.

Doporučuju každému, aby si to aspoň jednou vyzkoušel. Zatím se mi nestalo, abych se přihlásil a někdo mi napsal, že se mnou nepočítají. Maximálně se Vám stane to, co se stalo mě u toho prvního závodu. Pokaždé dostanete tričko, čepici, někdy bundu, bagetu a dostanete se od stavění tratě k její demolici, nebo k rozdávání medailí. A úplně nejlepší jsou konce. Vždycky tam zůstane hodně jídla a pití a zde platí, že každý si může vzít vše, co uzná za vhodné. Vřele doporučuju.
 
 
 

17.09.17

Tituly jsou důležité.... nebo nejsou?

Zpocený a s roztřesenou rukou pomalu vytahuji z obálky číslo otázky s vědomím, že když si vyberu otázku X, tak je vše ztraceno. Uf, dobrý, nevytáhl jsem si. Jdu na potítku, vypotím ze sebe vše, co si pamatuji a jdu na věc. Snažím se mluvit, ale zastavují mě členové komise, aby se mě na něco doptali. V duchu si říkám „Sakra, už se mě neptej, chci jít pryč“. Po odpovědi, která byla taková všelijaká, slabě pokývli a já mluvil dál. Po konci mého představení mě poslali pryč a já čekal na verdikt. Po chvíli mě zavolali zpátky a za 3!!.Skáču radostí s vědomím, že mám titul …. Co to vůbec znamená? Co mi vůbec škola dala prostřednictvím titulu za praxi a vědomosti? 
Když to vezmu obecně, tak vysoká škola je instituce, která mi má dát papír k tomu, abych mohl jít do společnosti, ukázat ten papír a říct: „jsem vysokoškolsky vzdělaný“. No jo, ale k čemu to bude mému budoucímu zaměstnavateli?  Ano, ve státní správě existují platové tabulky, tam člověk s titulem dostane klidně o 2 tisíce víc oproti tomu, co nemá titul. Nebo v České republice máme služební zákon, dle kterého musí každý, kdo se uchází o služební místo, mít nějaký titul (nejčastěji magistra). Ale v soukromé sféře zaměstnavatel spíše přijme člověka, který má nějakou praxi za sebou a člověk bez praxe ostrouhá.
Nakousl jsem tu praxi. Já si myslím, že není ani tak důležité, co člověk studuje, ale co dělá při studiu. Pokud student vysoké školy působní v nějakých studentských spolcích, pořádá přednášky a chodí v rámci svého oboru do nějakého zaměstnání nebo stáže, tak má větší možnost uplatnění, než ten, který studuje na červený diplom, ví všechno o Marxovi, avšak nemá žádnou pracovní zkušenosti.  
Vysoké školy produkují každý rok velký počet absolventů, a proto by mělo být při nástupu na vysokou školu v zájmu každého, aby byl aktivní během studia, protože jenom ten lépe připravený. Často slýchávám, jak ti „méně připravení“ končí v továrnách u pásu a jsou zoufalí.
Také v dnešní době titul z vysoké školy není zárukou nějaké vysoké inteligence a vzdělanosti. Samotný titul se dá v podstatě koupit v nějaké sámošce před vysokou školou, stačí jenom mít větší obnos peněz. Souvisí to s tím, že je těch vysokých škol spoustu a ve společnosti je zažraná představa, že titul udělá každý. Z toho důvodu, aby člověk s titulem získal nějakou vážnost, tak by se měl zredukovat počet vysokých škol. Dle údajů Ministerstva školství a tělovýchovy je v České republice 90 vysokých škol (soukromé, veřejné, státní, zahraniční). Někde jsem četl článek, který říkal, že stejný počet vysokých škol jak Itálie, která má 6x víc obyvatel jak my. Kdybychom vzali argument, že v Itálii je počet vysokých škol ideální, tak by u nás muselo být 15 vysokých škol (jedna vysoká škola na kraj).  Ale asi se shodneme, že vzdělanost není o tom, kolik je vysokých škol, ale je to jenom a pouze o tom, co dělám při studiu.
Ale abych nebyl tak moc kritický k titulům, tak musím říct něco pozitivního. I přes velké množství udělovaných titulů tak pořád se dá mluvit o člověku s titulem jako o někom, kdo v rámci sociálního statusu „postoupil“ o level výše, takže se dá na něj nahlížet jako o „nadčlověku“.
Ale jsem si vědom toho, že existují různé typy škol, takže existují také rozdíly mezi vystudovanými studenty.



A jak vy vnímáte tituly?

16.09.17

Uzavírací klauzule

Když se člověk podívá na počet kandidujících politických stran do Poslanecké sněmovny České republiky (je jich 31, ale všechny nekandidují ve všech krajích), tak se musí zdát, že v případě volebního zisku větším jak 1% bude budoucí poslanecká sněmovna vypadat jak nějaká hospoda, kde se všichni pohádají a žádný výsledek z „jednání“ nepřijde.  
Pokud někdo takto přemýšlí, tak  je chyba. V České republice funguje takzvaná 5% volební klauzule. Co to je a kdy byla zavedena?  Pokud chce politická strana získat mandát, tak musí získat tolik hlasů, aby to stačilo na překročení 5% volebního zisku. Pokud je volební účast vyšší, tak je logicky potřeba získat vyšší počet hlasů k tomu, aby strana získala mandát v daném zastupitelstvu. A jsou i další faktory, které ovlivňují získání mandátu.
Počátek uzavírací klauzule u nás nastal v roce 1990, kdy přišel zákon č. 247/1995, kdy uzavírací klauzule pro jednu stranu byla stanovena 5%, pro dvoučlenné koalice 7%, pro  tříčlenné 9% a pro čtyřčlenné a více 11%.  Menší změna nastala v roce 2000 díky zákonu číslo 204/200, kdy uzavírací klauzule pro dvoučlenné se změnila ze 7% na 10%, tříčlenné 15% a čtyřčlenné 20%.
V případě, že by kandidovaly dvě politické strany spolu (v koalici), tak musí získat 10 % hlasů (jedna strana musí získat 5%, dvě 2*5=10%).
V takovém Nizozemsku není žádná volební klauzule, a tak se v parlamentních volbách v březnu letošního roku do jejich parlamentu dostalo 11 politických stran (například strana důchodců – 50+). Nicméně i zde existuje „volební klauzule“. Jmenuje se přirozený práh. A co to je?  Ten není stanoven zákonem jako volební klauzule, ale vzniká například díky metodě volebnímu přepočtu  či počtu rozdělovaných mandátů (o těchto přepočtech a rozdělovaných mandátech zase někdy jindy).
Také je Nizozemsko speciální tím, že člověk dostane v každé části země stejnou velkou kandidátku o počtu 150 lidí, protože je v zemi jeden volební obvod.
A nebo druhý extrém. V Turecku mají uzavírací klauzuli 10%, která podstatě vylučuje všechny malé politické strany z volebního klání
Já sám jsem příznivcem uzavírací klauzule, protože to vyloučí ty největší extrémy a případná vláda nebude tvořit mnoho subjektů (pokud výsledky nedopadnou nerozhodně). Ale uvítal bych, kdyby každá vláda byla tvořena maximálně 2 politickýma stranami, protože méně hlav lépe a rychleji domluví.
 

12.09.17

Nikdy nevěř blondýně, která chce do Maroka


Měla to být naše první dovolená. Měla to být moje první dovolená bez rodičů. Měla to být moje první dovolená mimo evropský kontinent - Maroko. Tato dovolená měla spoustu svých „poprvé“ a dopadla tak, že hurikán Irma, který pustoší Floridu, je proti tomu lehký letní vánek. Ale začnu hezky od začátku.

Jmenovala se Petra a seznámili jsme se dost netradičně a o to víc jsem se do té víly zamiloval, protože takovou holku člověk nepotká na ulici každý den. Šel jsem do jedné restaurace s kamarádem s tím, že pokecáme o našem životě, ale také o politice, protože on je vystudovaný politolog a mě politika zajímá. Naše diskuze vždycky skončí tím, že se pohádáme, protože máme diametrálně odlišná politická přesvědčení.  Nicméně tentokrát večer dopadl jinak. Po hodině našeho rozhovoru, kdy se náš  rozhovoru stal vzrušenějším, kdy jsme oba začali mluvit hlasitěji a přesvědčovat se navzájem o své pravdě, se k nám naklonila nějaká blonďatá slečna, která seděla s kámoškou u vedlejšího stolu, s tím, zda si nemůže taky pokecat taky o politice. Kamarád se jí zasmál  a hned ji začal zkoušet z českých a světových politických reálií, přičemž ona všechno věděla a navíc usadila kamaráda tím, že „mele nesmysly“  a že to je jinak. To kamaráda tak dopálilo, a tak se naštvaně  sebral a odešel. Blondýny kamarádka vypadala, že by svoji kamarádku nejraději zabila, ale s „Ahoj“ se sebrala a odešla také. Ten den jsem měl v plánu přijít domů do půlnoci, ale místo toho jsem přišel až v pět hodin ráno, protože jsem prokecal v hospodě a poté venku tisíce minut s tajemnou blondýnou, o které jsem později zjistil, že se jmenuje Petra.

Dny a týdny plynuly a naše setkání byla čím dál častější.  Ani nevím jak, ale po dvou měsících jsme z kamarádství přešli na normální vztah.  A musím říct, že následující měsíce byly krásné. Jezdili jsme na hrady, zašli jsme snad do všech pražských divadel, prostě jsme se nenudili. Ale přišel březen a naskytl první problém. Stejně jak se žádá o ruku, tak podobně jsem požádal o to, abychom jeli na společnou zahraniční dovolenou. Souhlasila, ale to jsem ještě netušil, co se na mě chystá. Moje původní představa byla, abychom jeli do Itálie, ale řekl jsem, že se Petře přizpůsobím s volbou destinace. Když vyslovila Maroko, tak mě málem postihl infarkt, velmi vehementně jsem protestoval, ale když mi několikrát poklekla přede mnou na kolena a udělala několikrát postoj, který se dělá na gynekologii, jsem nakonec povolil, a tak jsme jeli do Maroka.

Když to vezmu zpětně, tak 9denní pobyt byl levnější jak Itálie a let tam taky netrval delší dobu. Nicméně náš pobyt se zvrtnul pátý den. Předchozí čtyři dny náš pobyt v Maroku byl takový, že jsme se pořádně najedli (all inclusive, kdo by se taky pořádně nenajedl), šli jsme na pláž se vykoupat, opalovali se a ve 3 hodiny odpoledne jsme šli na oběd a poté jsme se šli projít do města, vrátili jsme se na hotel a večer přišla nahá koupačka. Avšak pátý den byl jiný. Když jsem se ráno probudil, tak Petra neležela vedle mě a mobil měla u sebe. Že by náš nějaký únosce uspal a potom ji v noci unesl? Tyhle katastrofické myšlenky vzaly za své po 30 minutách, když přišla do pokoje. Měla na sobě sportovní trenky a tílko a tvrdila, že si šla zaběhat, protože dle svých slov moc nakynula. Byla celá mokrá, takže jsem ji obdivoval, že v těch 40°C šla běhat. Další dva dny se to opakovalo, a tak mě předposlední den, kdy jsme byli v Maroko, napadlo, že se za ní tajně vydám si zaběhat a snad ji doběhnu (doma běhala ráda sama, neměla ráda žádného spoluběžce).  Nenápadně jsem proto vylezl z našeho hotelu a když jsem ji viděl asi 100 metrů přede mnou, tak jsem se za ní vydal, Čekal jsem, že se vydá k moři a poběží podél pobřeží, nicméně ona běžela směrem k takové kamenné zdi, která byla v takovém lesíku pod úrovní cesty. A viděl jsem, jak na ni s otevřenou náručí čeká nějaký černoch (skoro to vypadalo, že je to nějaký plavčík). Objali se a šli dolů k tomu lesíku. Zastavil jsem se a v duchu jsem si říkal, že to nemůže být ona, ale mé pochybnosti nevyvrátím, pokud se tam nepodívám. Dostal jsem se až na okraj zídky a kouknul jsem se dolů, kde si to zrovna ti dva rozdávali. A k mému překvapení nejenom, že to byla Petra, ale také to byl číšník, který nám přinášel každé ráno jídlo.A nevypadalo to, že si užívají poprvé, protože Petra profesionálně přirážela.  Zpětně trošku lituju, že jsem si nevzal kus ostrého klacku, který ležel opodál a nerozsekal je ve vztahu na kusy. Místo toho jsem se rozhodl, že poběžím domů a popřemýšlím, co budu dělat dál.

A tak jsem se vrátil na pokoj a začal přemýšlet, jak s nastalou situací naložit. Na jednu stranu jsem neuvěřitelně naštvaný, že bych moji slečnu zahrabal v nedaleké poušti, na druhou stranu jsem s ní prožil mnoho hezkého a máme den před odjezdem, takže jsem se nakonec rozhodl vše vyřešit až po příletu domů. Z mých úvah mě vytrhl její příchod, úsměv od ucha k uchu.

Když jsme přijeli k ní domů, tak jsem ji řekl všechno, co jsem viděl a chtěl jsem po ní vysvětlení, co to mělo všechno znamenat. Kdybych věděl, co mě čeká za odpověď, tak jsem se neptal. Chvíli se ostýchala, ale nakonec mi vše vyklopila.  Loňské léto byla v tom samém hotelu s kamarádkou. Pokaždé, když jedli, tak se na ně usmíval náš černoch, který se na ně pokoušel mluvit anglicky, ony byly nejdřív ostýchavé, ale nakonec Petra se s ním dala do řeči a když měl zrovna volno, tak se s ním vydala na procházky. Ale místo povídání si skončila s ním u něj doma. Dle jejich slov byl úžasný a takhle to pokračovalo až do odletu za čtyři dny. Myslela si, že to byl jenom krátký letní románek a nic nebude, když si budou psát po fb, ale on se jí stejně dostal do kůže a ona ho stále milovala. Chtěla na něj zapomenout díky mě, ale pokaždé, když se se mnou milovala, tak myslela na něj. Ale prý mi byla věrná prvních čtyři dny, ale nakonec podlehla jeho naléhání a vždycky ráno zaběhla za ním si užít. Tohle bylo na mě moc, a tak jsem jí oznámil, že se s ní rozcházím, ať si do týdne vezme všechny moje věci z bytu a zmizí z mého života. Čekal jsem všechno možné, ale že mlčky kývne, to teda vůbec. Naštěstí jsem u ní moc věcí neměl, tak jsem se ještě ten večer sebral a odešel. Později jsem zjistil, že ten její číšník přijel 14 dní po mém odchodu od ní.

Možná přišel s migrační vlnou do Evropy, možná přiletěl letadlem a požádal o azyl. Nevím. Nicméně z doslechu od našich společných přátel vím, že ona s ním čeká dítě a dala se slyšet, že by si přála pět dětí (když byla se mnou, mluvila maximálně o 2 a i ty dvě děti byly moc). Vypadá to, že se z ní stane ženská v domácnosti. Jsem zvědav, jak to dopadne.

Po této zkušenosti jsem se rozhodl vycestovat maximálně na Slovensko a na cestování někam dál nemám chuť. Na druhou stranu mě láká letět do Japonska, tak třeba mě současná nálada opustí a já pojedu s nějakou další (snad už vysněnou) láskou do Japonska.

Ale mám jedno ponaučení z celého příběhu. Nikdy nevěř blondýně, která chce do Maroka.