29.03.17

Jak jsem se stal občanským aktivistou


Každému z nás se může každý den stát, že se proti Vám neoprávněně (aspoň podle Vašeho úsudku) postaví státní moc Může to být soudce, který vydal špatné rozhodnutí, město, ve kterém žijete, které protiprávně „obsadilo“ Váš majetek a nebo jiná státní instituce, která vydala usnesení, které se neslučuje s žádným vydaným zákonem. A v okamžiku, když se stanete obětí takové nepřístojnosti se můžete zachovat dvěma způsoby. 1. Jít do nejbližší hospody, nadávat na všechny a všechno a následně se opít do němoty a tento proces opakovat několikrát do týdne a nebo za druhé se postavit proti té státní instituci, bojovat legálními prostředky o to, abych se domohl práva. V následujících řádkách Vám popíšu, jak jsem se stal takovým občanským aktivistou, kterému začala vadit jedna nepřístojnost ve svém městě a jak proti tomu bojuju a budu bojovat.

Ale co to vůbec ten občanský aktivismus respektive občanský aktivista je?  Dle definice na wikipedii je aktivismus intenzivní prosazování určitých cílů z přesvědčení, z osobní motivace v nejrůznějších oblastech společenského života.

Dle Koncepce politiky vlády vůči nestátním neziskovým organizacím je definice: Občanskou společnost tedy tvoří občané, kteří se dobrovolně podílejí na spravování věcí veřejných. Mohou tak činit mnoha způsoby, jedním z nich je angažovanost v neziskových  organizacích. Angažovanost občanů v neziskových organizacích je kolektivně a formálně  organizovaná.

Těch definic je více, ale myslím si, že tyto dvě jsou dostatečně vystihující. Teď se pustím do popisovaného problému. Pocházím z města Rakovníka, jehož zastupitelstvo oslovilo již v říjnu loňského roku Kaufland, že by chtělo hned vedle stávajícího Tesca postavit obchodní dům a spolu s ním by mělo být i nějaké malé železářství. Na zastupitelstvo, které bylo svoláno těsně před Vánoci, se hlasovalo o tom, zda bude umožněno Kauflandu, aby se připojil na sítě v Rakovníku. První hlasování skončilo 10 vs 10 a 1 se zdržel. Na základě takového hlasování bylo vyvoláno „dohadovací řízení“, ve kterém se „vedoucí“ stran dohodli, že Kaufland nedostane souhlasit. Na tomto zastupitelstvu byla i prezentace zástupců obchoďáku s tím, že budou městu nabídnuty dva miliony. Naše zastupitelstvo člověk může sledovat skrze počítač, takže jsem předpokládal, že když jsem se zmínil o té částce někomu a on chtěl důkaz, že to bylo nabídnuto, tak to najdu na nějakém záznamu. A já to nikde nenašel.

Člověk by si myslel, že se už nebude Kaufland snažit, ale ona to byla chyba. Zkusil to znova v březnu, ale tentokráte s částkou 200 000,-. A k překvapení všech to dopadlo úspěšně. Teď to bylo 13 pro, 4 proti a 4 se zdrželi. Předtím jsem vystupoval mírně proti postavení toho obchoďáku, ale tohle pochybné hlasování ve mě vyvolalo zlost, a tak jsem se rozhodl, že se budu pokoušet toto rozhodnutí zvrátit z mnoha důvodů, které uvedu níže.

Proč by v našem městě nemohl být Kaufland? Jednoduše proto, že si myslím, že těch obchodních domů s potravinami je tu dostatek, zruinovalo by to dosavadní drobné podnikatele ve městě a z města by to udělala město duchů. Dále by se to postavilo na zemědělské půdě, kde by se dalo pěstovat cokoliv a byla by to česká plodina. Zastupitelstvo se nechovalo s péči řádného hospodáře a mělo vzít hned tu první nabídku (U nás ve městě se má stavět aqvapark, tak by se minimálně tou částkou zaplatila část bazénu). Navíc je tu obava, že dříve či později krachne jeden ze stávajících obchoďáků a co potom s prázdnou budovou? Máme 16 tisíc obyvatel a k tomu 6 obchoďáků (nepočítám jednoty a Coopy s Vietnamcema).
A konečně se dostávám k tomu, jak proti tomu zatím bojuju a jak budu postupovat (nebo budu chtít).

V první řadě jsem vytvořil internetovou petici, kterou během týdne podepsalo sto lidí. Zároveň jsem čtyřem podnikatelům, kterých se případný Kaufland týká, dal papírovou formu petice, aby se jim podepisovali zákazníci. Díky této petici jsem byl ve dvou regionálních novinách + mě čeká někdy online rozhovor. Zároveň jsem se domluvil s dalšími odpůrci a založíme spolek, který kromě jiného bude připomínkovat územní plán.

A jak se může jinak zabránit Kauflandu? Vidím 6 způsobů. 1. kdyby se sebrali naši spoluobčané, kteří jsou  kleptomani a kradli velké množství materiálů ze stavby, že by to Kaufland mohl dříve či později zabalit :D
2. změnit územní plán, ve kterém by se jasně vyznačilo, že by se mohly stavět jenom určité věci, 3. vyhláškou, která by zakázala na území města určitý typ obchodu určité velikosti, 4. bylo by třetí hlasování, kde by se odhlasovalo, že Kaufland nedostane souhlas k připojení do sítě, 5. Vyvolalo by se referendum, kde by se Kauflandu ukázalo, že lidé ho nechtějí a za 6. majitel toho pozemku stanoví takovou cenu, že se to obchoďáku nevyplatí stavět.

To je zatím všechno moje snažení a budu Vás i nadále informovat.
A co vy a Váš nějaký občanský aktivismus?

 

 

P.s. – V roce 2013 byl schválen s velkou pompou za 300 tisíc Strategický plán města, ve kterém se jasně říká, že na tom místě, kde se má stavět Kaufland, nemá nic stát. A tehdejší starosta a současný zastupitel pro něj teď dvakrát hlasoval....
 


 

 

15.03.17

Jak jsem psal/píšu bakalářskou práci

 
Za poslední dobu jsem objevil spoustu článků, které se snažily vtipně podat to, že autor nestíhá psát bakalářskou práci, ale jeho myšlení je stále optimistické. Nechci tento styl kopírovat, chci se s Vámi podělit možná trošku  „suše“ o svůj příběh „psaní bakalářské práce“. Mimochodem – moje téma bakalářské práce je Politická a společenská úloha tělovýchovných organizací za První republiky. Může se zdát, že podle tohoto tématu studuju historii, ale není tomu tak. Studuju politologii a toto téma jsem si vybral hlavně proto, že od mládí chodím do sokoloven a (trošku naivně) jsem si myslel, že budu psát jenom o Sokolu, což jsem se šeredně spletl, ale o tom zase někdy jindy. V tomto článku se chci věnovat hlavně to, jak moje psaní přes menší obtíže začínalo a jak pomalu končí.
Měl jsem perfektně nastavený časový plán, jak se budu věnovat té mé bakuli. Začnu 27. 1., což byl pátek, den po mé úspěšně udělané poslední zkoušce a pak každý den napíšu aspoň stránku a jelikož datum odevzdání je posledního března a my musíme napsat minimálně 40 stran, abychom měli „regulérní“ délku, tak bych to v pohodě stihnul. Jenomže menší zádrhel. Poslední zkoušku jsem neudělal tak, jak jsem chtěl, a tak mi nezbylo nic jiného, než přehodnotit plány, udělat poslední zkoušku (kterou jsem udělal)  2. 2. a začít hezky od 6. 2., což bylo pondělí. Opravdu jsem v tento den něco napsal. Napsal 2,5 normostrany (1normostrana=1800znaků). A tak jsem si řekl: „Proč bych nemohl psát denně 2 normostrany?“ A jak jsem si řekl, tak jsem i učinil.
Ze dvou knihoven v Plzni jsem si napůjčil na 48 knih, z nichž jsem využil kolem 35. Ale nemyslete si, že mám dlouhé pasáže z těch 35 knih. Z dobré půlky mám sotva jednu větu, kterou jsem musel svými vlastními slovy prodloužit, jinak bych měl tak tři slova. Další 3 zdroje mám z internetu, protože v knižní formě je nenaleznu.
Při hledání toho pověstného Grálu, v mém případě to byly informace, které nelze nikde najít, jsem se vypravil na místo, kam nikdo nechodí a je to místo, které je plné pavučin a prachu. Ano, je to ARCHIV. Byl jsem v Městském archivu v Plzni, kde mě přivítala paní, jejíž věk by se mohl blížit stáří nejstaršího dokumentu, který tam schraňovala. Když jsem ji řekl, co potřebuji, mi na svých vratkých nožkách přinesl takovou veeeeelkou knihu, ze které se mi orosilo čelo takovým způsobem, že jsem každou chvíli čekal, že z orosení se přejde na proud potu, který si nezadá s Niagarskými vodopády. V tomto archivu jsem Grál nenašel, ale nalezl jsem informace, které mě mají zavést na správné místo, kde je uložen informační Grál. Po návštěvě v Archivu České televize a Archivu Národního muzea jsem dostal skoro všechny informace, které jsem potřeboval k napsání mého veledíla. Zítra se chystám do Národního archivu, kde snad všechny chybějící informace naleznu a dám všechno dohromady.
Mám konzultanta, kterému posílám moje napsané kapitoly. Ačkoliv je to strašný pedant na každé slovíčko, které se mu nezdá, tak si myslím, že díky němu vyšperkuju svou práci k takové dokonalosti, že i lidé, kteří píšou skvěle hodnocené práce do odborných časopisů, budou jenom skučet závistí, až si to moje dílo přečtou (jestli to vůbec budou číst).
Nemám rád, když dělám něco na poslední chvíli. Z toho pramení to, že všechny chci mít hotové aspoň 14 dní před odevzdáním. A tak se mi nedivte, že se mé bakalářské práci od toho 6. 2. věnuji minimálně 4 hodiny denně. Samozřejmě jsem v nějaký den nic nenapsal, ale o to víc jsem o té mé práci přemýšlel. I když mé svědomí říká, že jsem na tom pozadu, tak při pohledu kolem mě musím říct, že jsem jeden z mála, který je tak daleko, takže se tímhle můžu utěšovat. Jak jsem psal výše, 31.3. by se měly odevzdávat konečné práce konzultantům a ten nám dá známku, tak doufám, že budu kvalifikován minimálně za „dobře“. Takže držte palce.
 
 
A co vy a Vaše ročníkovky/seminárky/bakalářské nebo diplomové práce?
 

12.03.17

Žena patří za plotnu


„Ženy jsou méně inteligentní, a tak musí dostávat menší plat jak muži.“ Takhle nějak zněla promluva polského europoslance Janusze Korwina. Mnoho lidí se kolem tohoto výroku čertilo, ženy ho posílaly  do pekla, ale já mu musím dát za pravdu. A ještě bych k tomu dodal, že žena by měla být doma, kde by vychovávala děti a měla by mít vždy navařeno pro manžela dřív, než se vrátí z práce.  Zároveň by měla být povolná pokaždé svému muži, když se mu zachce,  protože žena má plodit děti. Koneckonců muž je ten, kdo jí dává peníze na to, aby nakoupila potraviny,  ze kterých uvaří potom večeři až se vrátí z práce. V následujících řádcích vám vysvětlím, proč žena má být v takovém podřízeném postavení.

Jistě si kladete otázku, proč žena patří do domácnosti a má vařit. To je jednoduché. Již od středověku (a možná i dříve) pracovali jenom muži, protože se všeobecně vědělo, že žena toho moc nedokáže a ve válce by byla rychle zabita. A postupně se to přesunulo do současnosti. Kolik žen najdete v takových těžkých povoláních jako je hornictví, řidiči kamionů, zedníci nebo dělníci? Prakticky žádnou a i když nějakou najdete, tak když se na ni podíváte, tak „tomu“ nemůžete přisuzovat ženskou kategorii, to spíše něco mezi mužem a ženou, ale blíž to má k muži jak svým chováním, tak vzhledem. Proto by si ženy měly uvědomit svou pozici v rámci rodiny a zůstat doma u plotny. Když se manžel vrátí znavený z těžké práce domů, tak jediné, co potřebuje mít doma, je uvařeno a manželku, která mu splní veškerá přání.

Ano, žena by měla plodit děti svému manželovi. Důvod je jednoduchý. Manžel ženy určitě bude chtít dědice (kdyby to byl kluk, tak by to bylo ideální) a předat mu všechno, co všechno zná. Žena musela počítat, že když si ho vzala, tak dříve či později musí spolu čekat děti. Od toho je přece manželství. Podle mého jsou ženy v manželství, které trvá aspoň 2 roky, naprosto k ničemu a chlap by se s ní měl rozejít a najít si jinou, která mu toho potomka dá.

V poslední době se řeší otázka, zda by se mělo odměňování žen víc vyrovnat mužským platům. Je to nesmysl. Každé pohlaví má jiný způsob uvažování. Muži jsou více racionální, kdežto ženy jsou emocionální a často propadají panice. Proto je mužský rozum lépe (a doufám i bude nadále) odměňován než ženské emoce. A na vyšších pozicích ženy nejsou viděny hlavně proto, že by to nezvládly. Jeden příklad za všechny. Katka Neumannová měla na starost v roce 2009 MS na lyžích. Dopadlo to tak, že jak organizačně tak finančně to byl naprostý propadák. A nařízení Evropské unie o povinných kvótách pro ženy mi přijde jako naprostá zhovadilost, to dovede mnohé firmy a možná i státní úřady naprosto ke kolapsu. Jinak rovné odměňování žen a mužů se učí na mnoha univerzitách v rámci oboru Gender studies (nebo tak nějak se to píše), to už rovnou můžeme otevřít obor, který se věnuje správnému chození na záchod. Mimo jiné odtud se rekrutují všechny ty feministky, fuj.

V dnešní době mnoho žen chodí do posiloven, kde ze sebe snaží udělat  svalnatého chlapa a když k nim zajdete na návštěvu, tak zjistíte, že kromě toho, že nemají nakoupíme a navařeno ani pro sebe (natož pro nějakého přítele, kdyby nějakého měly), tak mají v celém bytě neskutečný bordel. Tohle je proti přírodě. Ženy by se měla věnovat domácímu úklidu a když už by někdy šla na nějaký sport někam, tak jedině se na něj dívat, přece nenechám, aby moji ženu někdo očumoval. Žena patří svému muži a nemá se chovat vyzývavě a nosit nějaké sexy hadry před cizím chlapem, to je snad jasné. Tyto ženy by se měly srovnat a dostat kázání, že takhle to nemá fungovat, že musí být domácí hospodyňky, které se věnuji příteli/manželovi, mají doma uklizeno a pak ať vyrazí za zábavou, o které řekne svému druhovi, samozřejmě se nesmí vrátit v hodně podnapilém stavu v doprovodu svých kumpánů z hospody, to může jenom chlap, proto ho Bůh stvořil.

 

10.03.17

Miloš Zeman je dobrý prezident?!


Miloš bude kandidovat!! Miloš nebude opět kandidovat!! Takové zprávy se šířily včera celý den celým facebookem, twitterem a všemi diskuzemi na internetu. Bylo to hlavně díky tomu, byl den D. Den, kdy Miloš Zeman vyhlásí, zda bude či naopak nebude kandidovat. Nervy to byly velké, ale náš současný prezident chce obhájit svou post. Musím však podotknout, že vše dopadlo tak, jak bylo jasné už týden předem. Minulý týden TV Barrandov oznámila, že od 16.3. chystá speciálně pořad „Pokec s prezidentem“, kde bude pana prezidenta vyzpovídat sám ředitel televize. A kromě něj bude také žena jeho kancléře Vratislava Mynáře Alexandra. Už se nemůžu dočkat této šaškárny, dokážu si představit, že oba dva novináři budou slintat na odpověďmi pana prezidenta a nekriticky přijímat jeho věty. Prostě to bude naprostá servilita.

Ale nechci tu rozebírat fakt, že bude kandidovat a ani to, jaký na to mám názor. Chci se detailněji podívat na současné kandidáty a také na můj odhad následujících měsíců předvolební kampaně (i když již Zeman dělá permanentně celé své volební období). Ale ještě musím připojit jednu událost, která se přihodila dnes (10.3.). Miloš Zeman oznámil, že nebude chodit do diskuzí. Takže to znamená, že všichni kandidáti budou pomlouvat jeho a on bude ve svém pořadu pomlouvat na oplátku je. Tomu se říká odvaha předstoupit před své protivníky.

Jistě si vzpomínáte na kampaň před historicky první volbou prezidenta. Ta byla velmi štvavá, zejména mezi voliči a PR týmy Karla Schwarzenberga (dále KS)a Miloše Zemana (dále MZ). Zpočátku jsem se zapojil do této až nenávistné kampaně také, ale když jsem zjistil, že obě strany to neskutečně přehánějí, tak jsem ustoupil a byl už jenom tichý pozorovatel. A po postupu výše zmíněných pánů to nabralo větší grády. Já sám jsem volil Zemana, ale byla to těžká volba, volit mezi člověkem, který byl usnul na nějakém důležitém jednání (viděl jsem KS v televize a když se na něj nemluvilo, regulérně spal) a nebo člověkem, který je alkoholik.

V současné době to vypadá, že nejvážnějšími konkurenty Miloše Zemana jsou Michal Horáček a Jan Drahoš.  Já sám bych ocenil, kdyby na prezidentský post nastoupil Jan Drahoš, protože bývalý předseda Akademie věd a má určité vzdělání, takže mu rychle dojde, jak se má nebo nemá chovat, aby nebyl ostatním zemím pro ostudu. Navíc je dle mého respektován jak vědeckou, tak i mezinárodní komunitou, takže je v očích veřejnosti respektován. Nevýhodou oproti Horáčkovi má tu, že je méně bohatý. Michal Horáček vlastnil sázkovou kancelář, takže má pověst „gamblera“.  Když se této pověstí zbaví, tak může být silným protikandidátem. Ale i když jsem příznivcem Drahoše, tak se může objevit někdo nečekaný, kdo se objeví na scéně a třebas názor změním. Těším se na předvolební debatu, při posledních prezidentských volbách jsem byl na 2 ze 3 v Praze a tam to vypadalo jak na fotbalovém zápase (naštěstí tam po sobě nikdo nic neházel a neprali se mezi sebou).

Co se týče kampaně, tak v případě Miloše Zemana to bude masakr. On má své voliče jisté, takže moc nevěřím, že by se snažil nějaké nepřesvědčené voliče přesvědčit. Spíše to vidím na to, že bude ve svém pořadu mluvit bez obalu neskutečně sprostě, protože nikdo a nic ho nebude omezovat. U ostatních kandidátů to bude určitě kultivovanější, nebudou se chtít inspirovat z kampaně KS a MZ a budou si chtít najít vlastní cestu (pevně doufám). Musíme se nechat překvapit

Ta největší kampaň začne buď při letních prázdninách a na začátku září. Bude se křížit s parlamentními volbami, což mě také zajímá, na jakou stranu se jednotlivé politické strany přikloní. Předpokládám, že kampaně budou ve stylu „Už nikdy na východ“ a nebo „Nebudu jako Zeman“, protože budou chtít vést prezidentský úřad jinak než dosavadní hlava státu. Jinak mám dobrou zprávu pro studenty – pokud si chcete vydělat, tak tenhle rok si strany chtějí najít někoho na rozdávání letáčků, takže stačí sledovat fb a ono se jistě něco najde.

A jak to vidíte vy? Kdo se stane prezidentem? A jak vnímáte chování Miloše Zemana ve funkci?  A koho byste chtěli vy vidět jako prezidenta?

04.03.17

Rozhovor s Andreou Procházkovou, zakladatelkou spolku Názorování


Před První světovou válkou existovalo na českém území na 50 tisíc spolků, které se snažily pozvednout dobrovolně občanskou společnost na vyšší úroveň a suplovaly mnohé funkce Rakouska-Uherska (zajišťovali kulturu pro obyvatele české země, tělovýchovu, soutěže atd.). Během První republiky naopak spolky stát štědře dotoval, a tak si určoval, co smí nebo nesmí dělat (Například stát dotoval Sokol, který měl kolem milionu členů). A během komunistického režimu veškerá dobrovolnost skončila a snaha tvořit dobrovolně občanskou společnost přišla až s pádem komunismu. V současnosti se mnoho mladých snaží rozvířit občanskou společnost formou diskuze. Jednou takovou je Andrea Procházková, která je studentka práv v Praze, která založila spolek Názorování, a tak jsme jí vyzpovídali.  

 


1) Co bylo tím impulsem, že jste založila Názorování?

Poprvé mě něco takového napadlo minulý rok v květnu. Byla jsem unavená a tak trochu znechucená z toho, jak se odvíjí diskuse nejen na české politické scéně, ale i obecně ve společnosti. Někteří představitelé státu se vyjadřují způsobem, který rozhodně není vhodným příkladem k následování. Celkově je komunikace podle mého názoru založena až moc na emocích, přes které často nevidíme podstatu problému. Není zde mnoho lidí, kteří by užívali argumenty a zároveň se snažili pochopit postoj druhé názorové strany. Neříkám, že v Názorování to vždy děláme správně, ale rozhodně je to způsob, jak se všichni společně můžeme učit lépe a kvalitněji diskutovat a přitom u toho osobně neútočit a nevyvolávat hádky z principu.

2) S Názorování jste se zúčastnila soutěže Hledá se LEADr, jak jste dopadla a co je to vůbec za soutěž?

Soutěž stále probíhá a já momentálně nemohu prozradit další podrobnosti. V brzké době vyjde první díl seriálu z této soutěže na Stream.cz, kde dozvíte více. Ale mohu vám již teď říct, že Hledá se LEADr. je skvělá zkušenost, díky které se naučíte mnoho praktických věcí, poznáte zajímavé a inspirativní lidi a zároveň vás to neskutečně motivuje. Výhra není podle mého názoru tím hlavním, o čem to je. Nasbíráte zde zkušenosti jako nikde jinde během takto krátké chvíle. A zároveň jste alespoň na chvíli součástí největší světové neziskovky, Člověka v tísni, což je taky skvělý zážitek.

3) Kolem vás se pohybují další 4 lidé, kteří Vám pomáhají, jsou to kamarádi, které jste „nakazila“ svým optimismem z lepších zítřků a nebo si oni všimli Názorování, zaujalo je to a přidali se do Vašeho týmu?

Možná to bude znít trochu zvláštně, ale já je nemusela přesvědčovat. Oslovila jsem takové lidi, o kterých vím, že Názorování dokážou posunout dál a zároveň mi budou schopní a ochotní v lecčems oponovat. Každý z nás zde má svou roli, a proto to funguje. Jsem jim vážně vděčná, že tuhle výzvu přijali a šli do toho se mnou. Zároveň se nebráním spolupráci s kýmkoliv dalším, kdo by mohl projekt obohatit a našil si tam své místo, které by mu vyhovovalo.

4) Co o Názorování říkají Vaši blízcí? Vidí v tom nějaký přínos nebo je to ztráta času?

Asi to bude znít jako klišé, ale rodiče a celá rodina mě vždycky podporují v tom, co dělám. Nepocházím z Prahy, takže je trochu komplikovanější dostat blízké na besedu a tak nějak jim vysvětlit, o co přesně jde. Na druhou stranu ale dělají to nejdůležitější, bez čeho by projekt nemohl vůbec vzniknout – vytvářejí pro mě takové podmínky, ve kterých si mohu dovolit obětovat Názorování svůj osobní čas, i když z toho zatím není žádný příjem. Což pro dojíždějící studenta není úplně lehká role.

5)Když jsem zadal do googlu „Názorování“, tak mi vyjely desítky (možná stovky) článků na Vaše akce, objevil jsem i odkaz na český rozhlas. Dá se tedy říct, že máte propracovaný marketing, Oslovujete média nebo různé bloggery?

Abych pravdu řekla, celkem mě překvapilo, že jste na Googlu našel tolik příspěvků. Nemyslím si, že kdokoliv z nás nad tím příliš přemýšlí. Soustředíme se na pořádání besed a tahle činnost jde trochu stranou, i když je to škoda. Je to oblast, kterou musíme a chceme do budoucna určitě zlepšit a teď se poohlížíme po správných lidech, kteří by nám pomohli vytvořit vhodný koncept propagace. Je pravda, že na některé besedy média dorazila, ale určitě to primárně nebylo naší aktivitou. To neznamená, že to nevítáme. Snažíme se zvát hosty, kteří vzbudí zájem veřejnosti i o nepopulární témata a zároveň chceme zapojit i ty, kteří dorazili si besedu poslechnout. Čím větší zájem budeme schopni v online prostoru vytvořit, tím víc se projekt dostaneme i mimo naši sociální bublinu. 

6) Uspořádali jste již 4 besedy se zajímavými hosty, byl o ně zájem? 

Poměrně ano. Především na první besedu dorazilo okolo 150 lidí, což bylo i pro mě nečekané. Samozřejmě záleží na tématu – jsou věci, které osloví mnohem větší množství lidí a pak tu jsou témata, která zaujmou jen hrstku z nich. Ale nám úplně nejde o počet návštěvníků. Kvalitní diskuse se může odehrávat i mezi 20 lidmi, ale musí se chtít zapojit. Zároveň chápeme, že ne všichni chtějí akčně debatovat – to je vše na dobrovolnosti a jejich rozhodnutí. Proto je někdy větší množství výhodou, ale není to pravidlem.

7) Jak se snažíte kromě tohoto Vašeho projektu zlepšit občanskou společnost ve Vašem okolí? 

Lidé nemusí hned zakládat projekt, aby zlepšili občanskou společnost. Já jsem se touhle cestou vydala, protože mě to do jisté míry naplňuje a vyhovuje mi nést určitou odpovědnost za nějaký celek. Můžete dělat cokoliv, o čem budete přesvědčení, že může pomoct – počítá se sebrání odpadku na ulici, zorganizování veřejné sbírky nebo přesvědčení i pouze jednoho člověka, aby šel k volbám. A přesně to se snažím dělat. Jestli to ve skutečnosti něco reálně mění, se mi těžko odhaduje. Ale věřím, že je to lepší, než kdybych nedělala vůbec nic.

Občanská společnost jsme my všichni a jestli chceme, aby byla lepší, musíme začít u sebe. Kolikrát vám zlepší náladu už jen to, že pustíte postaršího pána v tramvaji sednout a on vám za to poděkuje. Jinak co se týká dalších aktivit, snažím se zapojovat do různých projektů a spoluprací se studentskými spolky a iniciativy. Vše se točí okolo občanského vzdělávání, angažovanosti a veřejného prostoru. Zároveň se snažím věnovat i novinařině, což doufám má také stále sílu něco měnit.

8) Co by se mělo v ČR zlepšit, aby byla občanská společnost rozvinutější?

To je dobrá otázka. Největší hrozbou je pro nás momentálně nezájem lidí o aktuální dění a politiku. Neříkám, že k tomu tito lidé nemusí mít důvody. Na druhou stranu stěžování a nadávání k ničemu nevede. Takže si myslím, že by si lidé měli uvědomit svou odpovědnost za to, jak se zde žije. A vůbec nezáleží, jestli bydlíte na vesnici či ve městě. Zájem je prvním krokem k tomu začít něco dělat a třeba i změnit.

 

9) Jak by podle Vás měla vypadat ideální občanská společnost?

Nikdy není nic ideální a vždycky to může být lepší. Ale i horší. Proto bych se nechtěla bavit o ideální občanské společnosti, ale spíše o společnosti, kde jsou lidé spokojení a mají dostatek možností se realizovat. To se týká především mladých lidí.  A taky bych chtěla společnost, kde k volbám dorazí alespoň 70% občanů. Tím nechci říkat, že je na tom česká společnost strašně špatně, ale určitě je tu velký prostor pro zlepšení. A to nejen ve volební účasti.

10) Co plánujete za další debaty?

Hodně se teď chceme zabývat společenskými tématy, která hýbou především tou mladší generací. Přece jenom je to naše cílová skupina. Chystáme besedy o vzdělávání nebo o situaci na Blízkém východě. Určitě budou do letních prázdnin i další, ale ty si zatím nechám pro sebe. Vše záleží na časových možnostech a prostorech. Někdy je to trošičku komplikovanější sladit všechny detaily dohromady.

11) Máte nějaký dlouhodobější cíl s Názorování?  

Doufám, že na Názorování budou docházet pořád tak skvělí lidé jako doposud a bude se nám dařit vybírat správná témata. Mým velkým snem je, aby se podobný koncept rozšířil i mimo Prahu - ať už bychom začali objíždět jiná města my nebo se něco takového nastálo vytvořilo i někde jinde. Náš projekt je fajn, ale nestačí to. Bohudík tuhle roli trochu suplují i studentské spolky, takže bych byla velmi ráda, kdybych zde vznikla nějaká síť mladých lidí, kteří chtějí ve veřejném prostoru společně něco tvořit.

23.02.17

Chybí tu výchova k občanské angažovanosti? CHYBÍ

 
 
 
On: „Ten starosta dělá tak hrozný věci. Je určitě zkorumpovaný
Já: „Dostal od voličů mandát“
On: „Měli by zrušit volby a lidi by rozhodoval, co je správné“
Já: „Kdo by vybíral ten lid?“
On: bez odpovědi odchází
Já: usmívám se a pod vousy si říkám:„další zbytečná diskuze“
Asi takto vypadají moje rozhovory s jedním příbuzným, který prožil notnou dávku životu v komunismu a nějak se nemůže spokojit s tím, že si může vybrat z více možnosti. Když byla jedna strana , tak to bylo jasné, koho člověk mohl volit, ale teď se člověk musí zamyslet. Navíc není povinná účast a volební účast nepřesahuje 100%.
Ale nechci psát o strastech komunismu nebo nedostatku spolkové angažovanosti. K napsání tohoto článku mě dovedl stav, který vídám na internetových diskuzích (tam to je jedna velká žumpa) a nebo při rozhovorech s lidmi (v hospodách, v rodině a nebo když pokecám s lidma, když jedu vlakem). Ve společnosti chybí něco, čemu se obecně říká výchova k občanství.  Vysvětlím to (snad) v následujících řádkách. A navážu hned na výše zmíněný rozhovor. Když k volbám přijde malý počet lidí, tak může vyhrát kdokoliv a pak může machrovat, že zvítězil, i když přišla jenom desetina potencionálních voličů. A pokud získá nadpoloviční  většinu, tak může dělat všechno, co se mu líbí. Pán nahoře raději začne nadávat, ale kdyby napsal dotyčnému starostovi, co se mu líbí nebo nelíbí, tak může být vyveden nakonec z omylu, že je to jinak.
Nedá to ani trochu námahy a stačí jenom pár kliků. O čem to mluvím? O založení fb/twitter stránky, která může sloužit ke kritizování současného stavu (a leckdy i anonymně). Vidí to dostatečné množství lidí a když upozorníte na nějaký problém, které většina neviděla, tak Vám můžou za upozornění i poděkovat. Nicméně já sám toto nemám rád, protože Facebook je jenom taková možnost používat vulgární výrazy a nebýt za to stíhán. Žádná zodpovědnost.
Nemáme tu však jenom email nějakého veřejného činitele, na který stačí napsat a máme hotovo. Pokud jsme trošku aktivnější a chceme usilovat o změnu, tak si můžeme založit spolek a poukazovat na nějaký problém a nabízet alternativy. Může se taky stát, že z davu vyleze člověk, který problematice rozumí natolik, že si ho nějaké vedení města vezme jako odborníka na danou problematiku a může zlepšovat svět ke svému obrazu.
Ještě bych nesměl zapomenout na přednášku. Nemusí být přednášky na vysokých školách, ale často se dají najít i v muzeích nebo v sídlech spolků, kteří se zabývají veřejnosti, demokracií a občanskou společností. Stačí trošku hledat na googlu a najdete jich spousty a spousty, kteří dělají tuto záslužnou činnosti.
Ti z nás, kteří mají za sebou základní a střední školu, si zažili určitě občanskou nauku (nebo něco, co mělo podobný název). A mohla by být teoretická šance, že všichni mají základní povědomí o politice (jak se sestavuje vláda, kdy je většina-menšina, kdo vyhrál volby atd.), ale přijde mi, že každý z nás chodil na školu v jiné galaxii, protože ty fakta, kteří mnozí prezentují, vzali z jiného galaktického prostru nebo já sám nevím, kde to berou.
V tomto článku jsem se nechtěl zabývat politickou stránkou věci. To znamená, že jsem se chtěl vyhnout vstupování do politických stran nebo zakládání nových. Každý nemá ambice hned být starostou, ale spíše by chtěl být šedá eminence.
 Jinak při dání do vyhledávače „výchova k občanství“ jsem našel tento portál, který nabízí zajímavé přednášky, které by Vám mohli dát právě to "základní" povědomí o složité situaci v politice/občanské společnosti i jinde. Kdybych o tom věděl dřív, tak bych na ně určitě šel. Podívejte se sami.
 
 
A co vy, jak, zlepšujete společnost ve svém okolí ?  A chybí nám výchova k občanství?

15.02.17

Je libo inspiraci? 3


„Je zima, ulehnu k zimnímu spánku a na jaře zase budu shazovat“. Takové řeči poslouchám po celou dobu zimního období. Nebudu se chvástat, že jsem si šel vyběhnout v -9 nějakých 5 km, ale dnes není o mně řeč (přiznám se, studěl mi neskutečně zadek a po vysprchování jsem byl červený jak rajče). Ale existují mezi námi jedinci (nebojte se, žádní mimozemšťani), kterým nevadí, že je zima nebo teplo, vítr, déšť nebo tornádo a snaží svoji postavu pilovat dnem i nocí. A proto jsem vybral následující proměny, aby se mohli mnozí inspirovat a třeba jít zrovna ven si vyběhnout nebo vzít hůlky a udělat si svižnou procházku.

 

Karolína Brokešová – 174cm, předtím 64kg, teď 58kg

 

 



Andrea Červinková – 164cm, předtím 115kg, teď 73kg

 

 

 








Radka Čopanová – 170cm, předtím 74kg, teď 53kg

 

 







Zdeňka Dvořáková – 174cm, předtím 125kg, teď 80kg













 















Ivana Kováčová – 168cm, předtím 146kg, teď 120kg

 









Martina Ryszavá   - 163 cm, předtím i potom 60-64kg

 








 Lukáš Szilagyi – 180cm, předtím 60kg, teď 88kg
 
 
 
 
 
 



















Marie Štěpánková – 160cm, předtím i potom 55kg

 


 






Michal Vojček – 181cm, předtím 153kg, teď 105kg

 
 

 

 

11.02.17

Jak jsem zorganizoval Den půlmaratonu


 

Na sociálních sítích je dobrá jedna věc – můžete zorganizovat akci a nemusíte za ni vydávat ani korunu (si vzpomenu na tu Mexičanku, která si na svou oslavu 18. narozenin pozvala 20 tisíc lidí  s tím, aby každý přinesl nějaké jídlo sebou. A oni fakt přišli a vážně přinesli nějaké jídlo a pití, takže ona, její rodina a městečko o 3 tisících obyvatelích z toho žilo ještě týden).

Podobným způsobem jsem zorganizoval akci Den půlmaratón. O co šlo? Nedávno se na facebooku objevila hádka o to, že půlmaratóny a maratony v Praze, Ostravě, Brně a v jiných velkých městech jsou drahé a že si každý tu trasu zaběhne sám. Druhá strana kontrovala, že kde je nabídka, je i poptávka a že cena bude stoupat tak dlouho, dokud budou lidi za to ochotni platit (Já bych podotknul, že týden před závodem se toho lidi zbavují takže kdo pečlivě sleduje fb událost, tak si závod koupí bez problémů). Já jsem tento spor sledoval a přišel jsem s nápadem, jak by se toto mohlo vyřešit. Uděláme fb událost v určitý den na určitou vzdálenost a ten, kdo bude chtít, se toho dobrovolně zúčastní, sám si vybere místo a čas (v ten určený den) a nebude nic platit.

A od myšlenek se přešlo k činům. Stanovil jsem půlmaratón (tedy 21km a kousek) a den 4.2., což byla sobota. Když o tom teď přemýšlím, tak Valentýn je za dveřma, měl jsem to spíš udělat na 14.2., třeba by si dva řekli, že si spolu půjdou zaběhnout půlku a nakonec budou běžet společně celým životem.  Ze začátku jsem se bál, že je to velká kravina, které se nikdo nezúčastní, ale pak jsem si postupně říkal: „20 lidí se zúčastní? To jsou nějací týpkové, kteří dávají „Zúčastním se“ každé události. 40 lidí? Sakra, to už nebude náhoda.“ Nakonec na fb události dalo „Zúčastním se“ 64 lidí a „Mám zájem“ dalo 82 lidí.

Byl jsem realista, nevěřil jsem, že víc jak 10 lidí se tohoto nápadu zúčastní, ale nakonec jsem byl překvapen. Zúčastnilo se 13 lidí, Kateřina Albrechtová a Elis Valis si dali 38km, asi nějaký jejich kamarád nemohl, tak chtěli dát za něj.  Když to vezmu na vzdálenost, tak ony dvě jsou královnami dne co do počtu kilometrů. Ale půlmaratonskými vítězi jsou Michal Zoubek, který byl nejrychlejší v mužské kategorii za 1:40 (nedal však čas s aplikací) a Nikola Kružberská, která byla nejlepší půlmaratonskou běhnou s časem 2:05.

A jak jsem půlku dal já? Jsem hambář. Nějak jsem se v ten den ocitl na vesnici, kde byla naprostá ledovka a nějak se mi těch 21km nechtělo dát (lenost je silná věc), tak jsem si dal 4,91km. Dalo by se říct, že jsem byl takový tichý pozorovatel

Nevím, kdy bude další Den, ale vím jistě, že nějaký další bude. V mých představách se teď odehrává myšlenka, že bude Den dvanáctek (ne, nebude se pít pivo a ne, nebudeme si hrát na pedofily). Půlmaraton byla pro mnohé velká štreka, ale dvanáctka taková dosažitelnější pro všechny z nás.

 

Takže se mějte a RUN RUN RUN ….a zase RUN

04.02.17

Regulace politických stran

Nad tímto článkem jsem si lámal hlavu delší dobu, protože různých možností, jak omezovat nějakou politickou stranu, je mnoho. Ale nakonec jsem se rozhodl, že celá tato stať/článek/odborný článek (můžete to pojmenovat tisíci způsoby) bude pojata tak, že ze zákona o politických stranách z roku 1991 vypíšu všechny náležitosti, které jsou potřeba, aby vznikla politická strana. To je její vznik a dále se podívám na uzavírací klauzule, které brání stranám dostat se do parlamentu daného státu + můj názor na ně.
Takže abyste mohli založit nějakou svoji stranu, tak Vám musí být 18 let (a také všem členům) a musíte být občany České republiky. Kromě toho, že Vám musí být více jak 18 let, tak musíte mít minimálně další dva kamarády, se kterýma vytvoříte přípravný výbor. Tento výbor je potom oprávněn zmocnit zmocněnce, který bude jednat ve jménu vaší strany. Důležitá věc – nesmíte být členem v jiné politické straně.
Když výše zmíněné podmínky splňujete, tak můžete vyslat zmocněnce na ministerstvo vnitra, který na podatelně předá písemný návrh o registraci strany spolu s celým jménem, adresou, rodným číslem a datum narození. A teď přijde ta nejdůležitější věc. Udělat petici, kde se musí nasbírat tisíc podpisů, kteří souhlasí, že strana může vzniknout. U každého jména musí být celé jméno, rodné číslo, bydliště a podpis. A nakonec stanovy ve dvou vyhotoveních (Je toho hodně, co má být ve stanovách, tak dávám odkaz dolů).
Žádný vzorový formulář na registraci strany neexistuje, takže si můžete podstatě napsat, co chcete.
A to je všechno, co musíte udělat proto, aby vznikla další politická strana. Ještě existují lhůty, do kdy musí ministerstvo vyřídit Vaši žádost a nebo existuje také několik důvodů, proč Vaše žádost může být zamítnuta (jsou sice předepsány důvody, proč se tak může stát, nicméně se určitě můžou objevit i jiné důvody), ale to jsem již nepovažoval za tolik důležité, abych všechno vypisoval.
Když už máte politickou stranu a přečkáte veškeré útoky konkurentů, kteří Vás chtějí zničit nebo diskreditovat, tak se plnohodnotně můžete zúčastnit volebního klání. Ale i když po volbách zjistíte, že máte 3% volebního zisku, tak to ještě neznamená, že zasedáte v parlamentě daného státu. Záleží, v jaké zemi se ucházíte o přízeň voličů. Existuje takové opatření proti tomu, aby vytvářelo zákony příliš mnoho subjektů. Jmenuje se to uzavírací klauzule. Tyto dvě slovíčka znamenají to, že politická strana musí získat tolik procent hlasů + jeden hlas, aby mohla říkat, že tyto volby byly úspěšné.
Ale opravdu záleží, v jaké zemi se nacházíte, protože uzavírací klauzule je všude jiná. Když se podíváme na Česko a Slovensko, tak tu máme 5%, ale v takovém Turecku máme dokonce 10 % (je to opatření proti menšině Kurdů, kteří bojují proti státu, ale je nutné říct, že si vláda začala). Nicméně existují i státy, kde není žádná uzavírací klauzule. Můžeme mluvit například o Nizozemsku.  Díky tomu, že se do parlamentu může dostat kdokoliv, tak v současné sněmovně sedí na 10 politických stran (a jedna ze stran se jmenuje Strana pro zvířata).
Podle mě je nějaká forma uzavírací klauzule potřeba, protože zamezí extremistickým stranám, aby díky volebnímu úspěchu nalákaly další stoupence do svých řad. Ale né vždy to pomůže. Stačí se podívat na našeho východního souseda, kterému se dostali do Národní rady prvotřídní náckové (proč náckové? Popírají například holocaust atd.). Myslím si, že optimální počet politických stran v parlamentu je 5. Přičemž jsou 2 velké strany, které bojují proti sobě a mají po boku nějakou menší stranu, která je jim ideologicky blízká. A ta pátá strana je do počtu.
Myslím si, že pod „Regulací politických stran“ si leckdo představí něco naprosto jiného, ale jak jsem napsal v úvodu, tento článek měl ukázat, co všechno omezuje nějakou politickou stranu, aby vznikla a mohla fungovat ve společnosti a také jsem chtěl poukázat na fakt, že i když strana vznikne, tak i když vstoupí do politického boje, tak ani 4% u nás nebo 9% v Turecku nemusí stačit k tomu, aby se dostala do parlamentu.
Začali jste uvažovat, že si založíte nějakou politickou stranu nebo se stanete jenom voliči či členy? A chodíte vůbec volit nebo si říkáte, že to nemá žádnou cenu?
 
P.S. Abych nezapomněl, tak mezi politickou stranou a hnutím není žádný rozdíl. Takže když Babiš říká, že jsou hnutí, tak to má jediný účel – oni nejsou ty tradiční politické strany, oni jsou jiní a jsou lepší.
P.P.S. Příště se pokusím zanalyzovat peníze, které dává stát za hlasy v jednotlivých volbách. A musím Vám říct, že to jsou zatraceně velké částky.
Zdroj: Občan.ecn.cz - http://obcan.ecn.cz/index.shtml?apc=uz--1--&s=z&x=-&f=133757#4, Parties and elections.com


17.01.17

Homosexualita je nemoc


Ač by se mohlo zdát, že výše uvedené řádky jsou moje názory, tak tomu není tak. Jsem si zkusil zaexperimentovat s něčím, čemu jsem dal „pracovní“ název „antinázor“. To znamená, že se s daným názorem absolutně neztotožňuju, nicméně chci se formou celého tohoto článku vžít do kůže toho člověka, který má tento názor. Našel jsem si proto na internetu několik argumentů, které potvrzují, že Homosexualita je nemoc a esejistickým způsobem jsem podal tento článek.


Po Sametové revoluci v roce 1989 se na světlo světla dostaly desítky zvracených věcí, které komunismus potlačoval (dle mého to dělal dobře) a prováděl vůči nim časté zátahy. Jednoduše řečeno – režim se snažil, aby lidé nevěděli, že něco takového vůbec existuje. Škoda, že v tom nový kapitalistický režim nepokračoval. Za tu úplně nezvrácenější považuju homosexualitu a její přenášení. Komu by se líbili dva líbající se chlapi nebo dvě líbající se ženské? Mně teda ne.  Říká se, že to postihlo 4% obyvatelstva na planetě, takže je to rozšířená psychická nemoc. A v následujících řádkách popíšu, jak se takový typický homosexuál normálně chová.    

Co mi přijde jako ten největší humusna světě je to, že mezi homosexuály se masovým způsobem šíří jedna z nejmasovějších nemocí na světě a to je AIDS. A jak možná víte, AIDS vznikl v roce 1981 od koho? Od HOMOSEXUÁLA!! Proto se této nemoci říká „nemoc homosexuálů“. Není tohle důkaz o zvrácenosti této komunity? A oni ještě chtějí vychovávat děti? Nikdy!! Každý se asi ptá, čím to je, že zrovna u této skupiny je největší výskyt této pohlavní nemoci. Všeobecně se ví, že mezi gayema a lesbama je nehorázně velká promiskuita. O homosexuálních orgiích se hovoří skoro jako o veřejném tajemství.

Zatím u nás není schválený zákon o adopci dětí homosexuály. Kde je sakra ta tradiční rodina – muž a žena. Ti jediní mají mít dítě a ti jediní mají vychovávat rodinu. Dovedete si představit, kdyby oba tatínkové nebo obě maminky tvrdily synovi či dceři, že jejich vztah je normální?  To by z toho mohlo mít dítě doživotní trauma. Navíc si myslím, že homosexuální nemoc lítá vzduchem, takže při dlouhodobějším kontaktu se svými „rodiči“ se může automaticky stát homosexuálem. No fuj. To si  ani nedokážu představit. A ještě k tomu je u homosexuálů prokázána veliká promiskuita…

Jedna z ukázek zvrácené současnosti je pochod těch zrůd, kteří si pojmenovali Prague Pride. A každý rok jim to pražský magistrát povoluje!! Myslím si, že na magistrátu sedí lidé, kteří s těmito nemocnými lidmi buď mají soucit a nebo jsou stejně psychicky narušení. A už vůbec nechápu, proč se musí procházet po městě. Je sice hezké, že si utvořili představu, že jsou utlačovaná menšina, ale proč tímto způsobem neukazují svoji jinakost i hinduisté, kterých je v Praze určitě méně a nebo abstinenti či dokonce milovníci hadů. Proč ti nemají nějaký Prague Snake? A když jsem viděl loňský program, ve kterém ukazovali nějakou jejich zkratku BDSM či nějaké kožené oblečky, no fuj, to bych do města nikdy nepustil, tohle má patřit do jejich zkruveného intimního soukromého života.

Každá psychická nemoc patří do zvláštního ústavu, kde se lečí, ale není stoprocentně jisté, zda se diagnóza vyléčí. Proto tento způsob řešení bych okamžitě zavrhnul a udělal to tak, jak se to dělalo u nás za časů (bohužel) dávno uplynulých. Například za komunismu se takový homosexuál sledoval STB a pokud se ukázalo,že se stýká s podobně smýšlejícími lidmi, tak byli vzati na policejní stanici, kde je mlátili dvě hodiny a pak je celé zbité pustili domů. A každých čtrnáct dnů se to opakovalo. Takhle na ně!!

Ale i v současnosti můžeme nalézt země, kde se chovají podobně. Například v Ugandě zákonem stanovili, že se budou pronásledovat gayové a lesby. V Rusku se k nim chovají jako v komunistickém Československu (takové státy mám rád). Nebo v sousedním Polsku jako v katolické zemi homosexuály netolerují. A v každé zemi, kde převládá islám, se s nimi nemazlí a raději by je hned zabili. Některé země jsou o kousek dál jak u nás.

Aby mě někdo nenařkl z toho, že celý článek je jenom výmysl, tak přidám i můj názor. Můj názor na homosexualita je ten, že sami homosexuálové mi nevadí, mám mezi nimi několik přátel, dá se s nimi báječně povídat v hospodě.

13.01.17

Volební účast


Minulý článek byl o volebním právu aktivním a pasivním, kde jsme se dozvěděli, jaký je v těchto pojmech rozdíl a od kolika let člověk může volit a být zvolen a další téma, které považuju za jedno z těch nejdůležitější, je volební účast. Ještě předtím, než se pustím do definice  volebních účasti, se musím podívat v souvislosti s tímto tématem na často pletoucí se pojmy legitimita a legálnost. 

První pojem legitimita. Tento pojem se chápe v mnohých oborech jinak. Já si vezmu definici z politologie. Je to oprávnění panovníka, prezidenta nebo premiéra používat svoji funkci na základě zákonných pravidel, které splnil během volby a občané danou autoritu respektují.

A druhý pojem legálnost. Já si zde půjčím rozdělení moci u Maxe Webera, který rozděluje moci na tradiční, charismatické a legální (racionální). Legální moc u Webera znamená, že pravidla daného státu dají do funkce příslušnou osobu a snaží se omezit moc vládce tak, aby byla neomezená.

Když to shrnu, tak legálnost je soubor norem, díky kterým se člověk může stát třeba premiérem. A legitimita znamená, že normy byly dodrženy a dotyčný se může stát premiérem. 

A teď k samotné volební účasti. V České republice a na Slovensku se může k volební urně dostavit kdokoliv a pokud se nedostaví, tak není k tomu žádný postih. Ale ve všech zemích to není. Máme i země, kde jsou povinné volební účasti a pokud člověk nepřijde, tak je sankcionován. A i tam není 100% volební účast, protože tam lidé dávají bílé obálky. Mezi takové země v Evropě patří například Řecko, Belgie nebo Lucembursko, v Asii Singapur a na americkém kontinentě Mexiko, Bolívie či Panama. 

Alternativou k volbám jsou referenda. V těchto "volbách" se politici dané obce či města ptají, zda souhlasí nebo nesouhlasí s nějakou otázkou (většinou se jedná o rozhlednu, kanalizaci atd.). Jelikož se ví, že k referendům přichází málo lidí, tak se vždy spojí s nějakými volbami. Ale i tak přijde málo lidí. Například souběžně s posledními obecními volbami se konalo 8 referend a na nedostatečné volební účasti jich ztroskotalo 6. Ono se totiž musí zúčastnit 33% oprávněných voličů (a to si myslím, že je dost malé číslo. V těch 6 referendech dle mého nikdo neměl zájem (nebo o tom vůbec nevědě). 

Máme tři druhy referend - celostátní, krajská a obecní. Celostátní referendum bylo jedno jediné .A to o vstupu do Evropské unie. Tehdy přišlo 55% lidí. Krajské referendum bylo jedno jediné. Nějak si nedovedu představit, jak by přišli lidi, když to, co zajímá lidi v Berouně a Rakovníku, nezajímá lidi v Kolíně a Kutné Hoře. Nejčastěji používaná referenda jsou obecní. Zastupitelstva chtějí zjistit, zda lidé chtějí za vesnicí spalovnu, rozhlednu nebo něco podobného. 

Když se vrátíme do dob dávno minulých (a doufám, že se jen tak nevrátí), tak v době, která je označována jako komunistické období (1948 - 1989), byla povinná volební účast. V mnohhých dokumentech můžeme nalézt informace, že volební účast byla 99,99%. Ale vždycky to tak nebylo. U autorů Balíka a Kubáta jsem objevil porovnání  volební účasti od únorového převratu až po Sametovou revoluci. Nejnižší účast při volbách byla v roce 1986, kdy se volebních lístků v urnách našlo 99,36%. 

A teď můj názor ohledně vysoké nebo nízké volební účasti. Myslím si, že chodit volbám je každého občanská povinnost, kdy každý, na základě vhození lístku do urny, projeví svůj názor na danou problematiku a nebo na současnou vládu (třeba volením opozice). Každopádně ti, kteří nešli volit, ztrácejí „legitimní právo“ vůbec nadávat na povolební politickou situace, která nastane po volbách. Přijde mi to pokrytecké, že nezvedli svůj zadek a nešli do svého určeného místa zvolit svoji stranu. Argument, že není strana, kterou by volil, má dva důvody. První důvod je ten, že si nedal práci k tomu, aby se podíval na programy stran, a tak samozřejmě nemá nikoho, komu by ten lístek dal. A druhý důvod je ten, že všichni jsou špatní, tak proč bych je měl podpořit? 

Ale chyba je také na druhé straně. V případě voleb strany dostatečně nepřesvědčily ve svých kampaních lidi, že by měli volit zrovna je. Ačkoliv mám svoji stranu, kterou budu pořád volit (i když nikdy neříkej nikdy), tak musím říct, že jak ta „moje“strana, tak také ostatní, nejsou zrovna moc nápadití při nahánění potencionálních voličů k urnám. A to přitom dávají desítky milionů. Ale kam je dají, to je mi záhadou.

V plné nahotě se nízká volební účast ukazuje u referend. Jelikož platné referendum je jenom tehdy, když přijde 33% lidí (což je podle mě docela nízké číslo), tak by se měly obhájci i odpůrci dané otázky aspoň trošku snažit, aby přišlo dostatek lidí, Ale jak jsem psal výše, 6 z 8 bylo neplatných kvůli nízké účasti. Možná to byla známka toho, že to nikoho nezajímalo a autoři otázky nevysvětlili lidem, že je to stěžejní věc pro celou obec (město). 

A teď následující zmínku pochopí hlavně ti, kterých se to týká. Každý racionálně uvažující jedinec by se nikdy neoháněl v obci s 3500 obyvateli účasti 0,9%!! Já bych se za to styděl. Přímá demokracie je dobrá věc, jenom by se s ní někdo musel naučit pracovat. A podotýkám, že to je pouhé konstatování faktu, nic víc, nic míň. 



Musím hlavně upozornit, že na svém blogu v žádném případě nebudu dávat zdroje, to bych sem mohl dávat celé seminární práce. Ale pokud se mě někdo zeptá na nějakou konkrétní věc, tak mu dám odkaz, kde jsem danou informaci vzal. 


10.01.17

Volební právo aktivní a pasivní

Podle mého názoru je česká (a jelikož toto budou číst lidé i ze Slovenska, tak i slovenská) společnost nevzdělaná v oblasti základního povědomí v politice (nemyslím ovšem ty hospodské žvásty u piva, kdy je každý chytrej a chce hned zítra udělat revoluci), tak jsem se rozhodl, že jakožto student politologie, který se by se měl orientovat v dané oblasti, se bude snažit přiblížit nějaké pojmy obyčejnému lidskému povědomí a přidá k tomu i vlastní názor (Uf, jedna věta na pět řádků, jsem mistr světa :D )
A pro začátek jsem si vybral pojmy Volební právo aktivní a pasivní.
Volební právo pasivní Tento pojem znamená, že kandidujete za nějakou stranu na jejich kandidátce v celonárodních, krajských, evropských nebo obecních volbách. Jsou jisté odlišnosti při podávání kandidátek, ale to bude rozebírat zase někdy jindy. Aby člověk mohl být na kandidátce, musí mu být v den voleb aspoň 18 let. A zároveň pokud chce být zvolen do Parlamentu České republiky, tak mu musí být v den voleb 21 let.  V případě, že byste měli vyšší ambice a chtěli jste se stát prezidentem, tak Vám musí být v den voleb 40 let.
Pro představu. Do parlamentních voleb v roce 2013 kandidovalo 24 stran, v krajských volbách se zúčastnilo 89 stran a v obecních volbách kandidovalo 55 stran + další desítky místních sdruženích, které si každý může založit na základě podpisů v daném městě.
 
Volební právo aktivní Toto právo znamená, že pokud člověk dovršil 18 let (a pokud se nezplnoletnil), tak může volit koho se mu zlíbí. A volí ty, kteří využívají svoje volební právo pasivní.
 
.  
 
Také člověk může být zbaven obou práv na základě „zbavení nesvéprávnosti“.
U nás se volby konají dva dny, nejčastěji v pátek a sobotu. Výjimku tvoří  senátní volby, které se konají na dvě kola. Zde volíme 4 dny. Vtipné je to, že následujících 10 let budou  minimálně jedny volby. Takže použít své volební právo bude mít každý dosytosti.  
 
 
Pokud byste chtěli vysvětlit nějaké téma, které Vás trápí a nerozumíte tomu, tak mi napište do komentáře a já se Vám to pokusím v následujícím článku vysvětli.  
 
 
 
 

04.01.17

Jak jsem zabránil teroristickému útoku



Předem podotýkám, že se tohle nikdy nestalo, všechno jsem si čistě vymyslel, takže prosím všechny, aby nepropadali panice.
 


Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Mám narozeniny 23. prosince, ale slavíme je vždycky týden předem, protože nikdo těsně před Vánoci nemá čas. Vždycky dostanu od příbuzných peníze, takže i tentokrát jsem se vypravil do Prahy, abych nakoupil za peníze, které jsem dostal, dárky. Nebudu Vás nudit popisem mé hodinové cesty do stověžatého města a už vůbec Vás nechci usoužit k smrti vyprávěním, jak jsem byl vypleskaný z metra.


K jádru věci. Šel jsem zrovna Rytířskou ulicí, když slyším, jak lidi všude kolem mě utíkají všemi směry a křičí jak na lesy (nějaká hollywoodská hvězda přijela?).  Než si uvědomím, co se vůbec děje, tak to sám uslyším. Náraz kovu o kov, rozbitá skla a pach spálených pneumatik.  Po chodníku jel kamion. Chvíli jsem si myslel, že řidič chce získat ztracenou vládu nad vozidlem, avšak takřka vzápětí jsem si to nemyslel, protože kamion se přiblížil natolik, že jsem viděl v kabině nějakého vousatého chlápka, v jehož očích byla přímo vidět nenávist.

Ale najednou jsem měl problém já sám. Moje myšlenky o kamionu na chodníku trvaly delší dobu, než jsem si myslel a nákladní vůz se přiblížil tak blízko, že jsem nemohl utéct, protože by mě zajel. A co teď? Viděl jsem tři možnosti – buď se dám doleva a pokusím se přeskočit zaparkovaný auta, nebo skočím pod auto a budu doufat, že mě nepřejede a nebo nakonec uskočím vpravo, kde byla zeď domů. Nakonec se to vyřešilo samo. Řidič chtěl přejet nějakou paní, která  zrovna utíkala těsně po mé levici, a tak jsem mohl uskočil doprava. Když mě kamion míjel, tak jsem se radoval, že jsem přežil. Ale bohužel jsem se radoval předčasně.


Měl jsem na sobě zimní bundu s kapucí a v momentě, když jsem uskakoval před předním kolem, se mi kapuce zahákla o otevřený poklop, kam se dává návěs a já jsem byl v podstatě vržen na kamion  a měl jsem štěstí, že jsem si nezlomil vaz a díky své duchapřítomnosti jsem se chytil  o nějaký výstupek u kabiny a nespadl jsem pod kola. Když jsem se rozkoukal, kde to vlastně jsem, musel jsem zanalyzovat své možnosti, jak postupovat dál. Skočit nemůžu, to bych se zabil v rychlosti kolem 70km/h, ale můžu zastavit řidiče. Druhou možnost jsem vyhodnotil, že je lepší, a tak jsem se opatrně sunul ke dveřím kamionu. V průsvitném skle jsem viděl zlostí cenícího se zuby teroristu (a s vědomím, že nedaleko je Václavské náměstí, to by byl teprve masakr, jsem musel co nejrychleji jednat). Bez nějakého většího přemýšlení jsem otevřel dveře od kabiny a snažil jsem se vyhodit z kabiny  překvapeného vousáče. Zápasili jsme o „povolení“ užívat kamion a k mému překvapení vytáhl z kapsy revolver a snažil se hlaveň zbraně nasměřovat na mé tělo. On měl větší sílu, než jsem měl já, a proto jsem měl čím dál častěji blízko u hlavy hlaveň zbraně. V poslední možné chvíli mě napadla  oufalá věc, která nakonec byla úspěšná. Dostal jsem se až k řadicí páce, zapřel jsem se o sedadlo spolujezdce a kopnul jsem vší silou toho chlapíka do hlavy a do boku takovým způsobem, že vyletěl do té doby otevřených dveří jak kometa  Ještě jsem viděl, jak se rozmázl o zeď nějaké pobočky Ministerstva práce a sociálních věcí. Teď jsem musel vyřešit poslední problém – jak zastavit nákladní auto. Nikdy jsem v takovém typu auta neseděl, ale pochopil jsem, že každé vozidlo na čtyřech a více kolech má řadicí páku, tak jsem vzal za nějakou nespecifikovatelnou věc vedle sedadla řidiče a zatáhl jsem ji k sobě. Nebyl jsem připoutaný, takže jsem byl vržen dopředu na volant a také následné přetížení 4G jsem nemohl očekávat a  díky tomu jsem málem vyhodil svoji snídani. Po uklidnění žaludku jsem vylezl ven a  zjistil jsem, že jsem dojel až k Uhelnému trhu, který je pod Rytířskou ulicí a …….

 Jak se Vám líbil tento příběh?


Toto byla snaha o příběh na pokračování, což znamená, že budu přidávat další příběhy, které navážu na tento, příjemné čtení